Fakta, životopis, fotografieMé životní a politické postoje a názory. Proč jsem vstoupila do ODS, proč jsem přijala kandidaturu.Novinky, aktuality, různé akce, které pro vás připravujiČlánky a rozhovory na téma moje práce v SenátuChcete-li mě kontaktovat...
Informace k volbám do Senátu 2012
Informace k volbám do Senátu 2012Informace k volbám do Senátu 2012Informace k volbám do Senátu 2012



Názory a komentáře

Interview ČT24

Interview ČT24

Interview ČT24 dne 30. 8. 2016
www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/216411058040830/

Rozhovor pro Disuk.cz

Co se Vám vybaví, když se řekne Izrael?

Země zaslíbená. Vybavím si příběhy lidí, kteří při jednotlivých alijích přicházeli do země svých předků a z pouště a bažin vydobyli kvetoucí zahradu. Vybavím si záběry lidí, kteří po válce, když se konečně dostali do země svých předků, poklekli a líbali svou domovinu.

Země, která je mi blízká.

Země, která vás svou atmosférou a lidmi chytí za srdce.

Země, která přestože je od prvního dne vzniku ve válce, neuvěřitelně prospívá.

Jak hodnotíte EU v oblasti zahraničních vztahů s Izraelem? Nezdá se Vám, že svou "propalestinskou" politikou čím dál tím více podkopává Izraeli nohy?

Kdyby „jen“ podkopávala nohy! EU se doslova snaží Izraeli škodit. Posílá do „Palestiny“ miliony eur a nekontroluje, na co jsou použity. Kdyby se všechny ty peníze daly do infrastruktury a ne do výstavby tunelů sloužících k průniku teroristů na území Izraele, bylo by pásmo Gazy prosperující oblastí.

Na podzim minulého roku Evropská komise schválila pokyn, na jejímž základě je izraelské zboží z palestinských území označováno upozorněním, že jde o produkt pocházející z židovské osady. Nepovažujete to za diskriminační?

Diskriminační není to správné slovo. Je to antisemitské. Navíc to paradoxně poškodilo „palestinské“ zaměstnance. Možná to byl další cíl tohoto opatření. Nezaměstnaný člověk je nespokojený člověk, který si může vylévat zlost a tím ještě více eskalovat počet útoků na civilní obyvatele – židy.

Radikální palestinské hnutí Hamás, které dennodenně páchá teroristické útoky na území Izraele, bylo před lety evropským soudem vyškrtnuto ze seznamu teroristických organizací EU. Mělo by být podle Vás opět zařazeno na tento seznam?

Jednoznačně. Víc k tomu nemám co dodat.

Izrael má od konce května nového ministra obrany – Avigdora Liebermana, který je proti mírovému jednání s Palestinci a navíc chce změnit legislativu tak, aby bylo možné udělovat trest smrti Palestincům, kteří zabijí při útoku Izraelce. Myslíte, že je to dobrý postup?

Na jednu stranu postoj pana ministra chápu. Každodenní zabíjení civilistů – teď zrovna třináctileté dívky spící doma – je k nevydržení. Prosazuje ono starozákonní oko za oko, zub za zub. Ale celé věci by to jen ublížilo. Touha po trestu smrti (například ve výše uvedeném případě) je možná oprávněná, ale uplatňovat jej, by podle mě vedlo k eskalaci napětí.

V Evropě poměrně narůstá antisemitismus, v čem vidíte příčinu?

Evropu ovládají levicové strany, a ty byly vždy antisemitské. Navíc v Evropě vzrůstá počet muslimského obyvatelstva.

V České republice antisemitismus především vyvolává Adam Bartoš a jeho Národní demokracie. Nepovažujete jeho aktivity za trestuhodné?

Antisemitismus je pro mě zcela nepřijatelný, ať jej hlásá kdokoliv.

Tento rok Izrael oslavil 68. narozeniny od svého založení. Co byste mu popřála?

Shalom... Mír...

(Pro disuk.cz)

Proč podporuji stát Izrael?

Odpověď je jednoduchá. Židé, kteří byli rozprášení po celém světě, se po tisíciletích konečně navrátili do své domoviny – Judei a vybojovali si vlastními silami stát Izrael, který byl pak v roce 1947 uznán OSN. Vím, že to zjednodušuji, nešlo jen o území Judey, ale žádná Palestina (a tudíž Palestinci) nikdy neexistovala, a to až do té doby, kdy římský císař Hadrián, který neměl židy rád, území přejmenoval po Pelišejcích (neboli Filištíněch), kmeni, který Izraelity nenáviděl a dokonce pocházel z Kréty(!), takže na území dnešního Izraele nikdy nežil. Hadrián se snažil alespoň vymazáním slova Judea, vytlačit židy z povědomí lidí a z povrchu zemského. Nebyl první, ani poslední...

Obdivuji, jak židé dokázali přes veškerou nenávist přežít, a to díky své pracovitosti a zakládání si na vzdělání. Věděli, že když jim jejich nepřátelé seberou jejich majetek, dokáží se znovu díky svým vědomostem a schopnostem opět postavit na vlastní nohy, a to přesto, že jejich činnost byla v různých oborech výrazně omezena, nebo spíše zakázána. Je to obdivuhodná vlastnost, kterou ale mnozí neodpouštějí a závidí. Úspěch se totiž neodpouští...

(Poznámka na okraj, uvědomuje si někdo, jakým přínosem pro celý svět byli jednotliví židé svou prací? Uvědomuje si někdo, kolik je mezi držiteli Nobelovy ceny židů? Desítky...)
To, jak dnešní stát prosperuje, je právě díky výše uvedeným vlastnostem. Je obdivuhodné, že přestože je Izrael v podstatě v neustálém válečném stavu a čelí téměř každodenním teroristickým útokům, jde o vyspělou, bohatou zemi.

Jsem pyšná na český stát, který po válce Izraeli pomohl, aby téměř vzápětí po uznání nebyl zničen všemi sousedícími arabskými státy.

Obdivuji ten souboj „Davida s Goliášem“. (Mimochodem Goliáš byl Pelišejec). Když se podívám na mapu a vidím ten malinký stát obklíčený zeměmi, z nichž většina chce stát Izrael zničit a zahnat židy do moře, nemohu než Izrael obdivovat.

Izrael je jedinou skutečně demokratickou zemí Blízkého východu. Jsem přesvědčena, že pokud by Izrael padl, přenese se to i do Evropy a bude ohrožena i naše civilizace. Jsem proto nesmírně smutná z postoje EU a jejích čelních představitelů, zejména „ministryně zahraničí“ EU paní Federicy Mogheriniové, která je komunistkou se silně propalestinskými, tedy protiizraelskými postoji, což dokládá nejen snímek neznámého data zveřejněný v roce 2014 paní „ministryně“ s Jásirem Arafatem předsedou Organizace na osvobození Palestiny.
Když zmiňuji Palestinu, nemohu k tomu znovu zopakovat – žádná Palestina a tudíž Palestinci jako národ neexistují, jak jsem se o tom již zmiňovala výše v souvislosti s císařem Hadriánem.

Mandátní území Palestina, bylo vytvořeno po 1. světové válce v po pádu Osmanské říše na základě Balfourovy deklarace z roku 1917, která měla židům zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“. Na konferenci v San Remu v roce 1920 bylo dohodnuto, že území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, včetně Jeruzaléma bude patřit izraelitům. Mandátní území zahrnovalo rozlohu dnešního Izraele, části Jordánska a Sýrie. Takže tzv. Palestinci jsou všichni obyvatelé žijící v této oblasti. židé, arabové, křesťané a další.

Ještě chci dodat následující tři věci. Za prvé mě děsí, když vidím, kolik deklarací proti Izraeli vydává OSN. Naposledy mě vlastně rozesmála deklarace, že ženy jsou v Izraeli diskriminovány. A co třeba postoj k ženám v arabských zemích, kde dochází k vraždám „ze cti“, v Saúdské Arábii ženy nesmějí ani řídit auto a mohla bych zmiňovat další a další. Jak na to OSN zareaguje? Nijak.

Druhou je to, kolik peněz posílá EU nebo její jednotlivé země na podporu „Palestinců“, ale již nekontroluje, na co jsou tyto finance vynaloženy. Všichni si stýskají, jak je v pásmu Gazy zničena (díky Hamásu) infrastruktura. Proč ji ale „Palestinci“ z nemalých finančních prostředků, které dostávají, neopraví? Proč nepostaví školy, továrny, nemocnice? Protože jsou zdroje využity k budování tunelů, aby se „palestinští“ teroristé dostali nepozorovaně na území Izraele a páchali tam teroristické útoky, s cílem zničit Izrael.
Třetí věcí je postoj západních (evropských i amerických) univerzit, které jsou silně levicové – tedy protiizraelské. Když vidím demonstrace s nápisy „Boycot Israel“ a „Palestine will be Free from the River to the See“, běhá mi z toho mráz po zádech.

Navštívila jsem prestižní londýnskou univerzitu SOAS (School of Oriental and Arabic Studies) a byla jsem v jejím studentském klubu. Vyděsilo mě množství protiizraelských výroků a hesel... Dnešní protiizraelizmus je vlastně skrytý antisemitizmus, který se šíří jako rakovina. A to vše v době, kdy po sedmdesáti letech od druhé světové války dosáhl počet Židů v Izraeli šesti milionů, tedy takového počtu, který podlehl Šoa.

A z toho všeho mi vyplývá povinnost všech demokratů, stát Izrael všemi možnými způsoby podporovat.

Možná je moje vyjádření emotivní, ale emoce jsou důležitou součástí našich životů a proto patří do všech oblastí naší činnosti a našich postojů.

(9. 6. 2016)

Usnesení Shromáždění proti antisemitizmu, konané dne 18. září 2014 v Senátu PČR

(návrh)

V době, kdy si připomínáme sedmdesát pět let od začátku 2. Světové války, se opět setkáváme v mnoha evropských a dalších státech s výraznými projevy antisemitizmu. Je zcela nepřípustné se těmto projevům nebránit a je třeba vyslovit absolutní nesouhlas, a to nejen vzhledem k památce šesti milionů židů, kteří zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech.

Antisemitizmus bohužel přichází po mnoho tisíciletí opakovaně. Je smutné, že se i dnes, v tak zvaně moderní době, která si dává za cíl hájit práva menšin a zajistit právo na svobodu vyznání, toto odporné myšlení opět ve velké míře objevuje.

Účastníci Shromáždění proto vyzývají prezidenta republiky, vládu, členy obou komor Parlamentu a všechny, kteří s projevy antisemitizmu nesouhlasí, aby jasně dali najevo, že toto v České republice nebude tolerováno.

Vzhledem k tomu, že Shromáždění proběhlo na půdě Senátu PČR, bude Plénu Senátu předložen následující návrh usnesení:

Senát Parlamentu ČR se dne ..... shodl na následujícím usnesení:

1. Senát PČR nesouhlasí s projevy antisemitizmu. Jakékoliv projevy nenávisti proti skupině osob jsou v naší zemi protiústavní a proti Listině základních práv a svobod.

2. Senát PČR a jeho jednotliví členové zahraničních delegací budou interpelovat reprezentanty zemí, ve kterých dochází k výrazným antisemitským projevům, co jejich vláda a příslušné orgány činné v trestním řízení dělají, aby tyto projevy eliminovali a zejména veřejně a důsledně odsoudili.

3. Senát PČR vyzývá české členy Evropského parlamentu, aby otázku sílícího antisemitizmu předložili Radě EU a Komisi, aby se tímto problémem zabývala.

4. Senát PČR žádá členy vlády, zejména pak premiéra, ministra vnitra a ministra pro lidská práva, aby při setkáních se svými zahraničními kolegy z těch zemí, ve kterých se projevy antisemitizmu objevily, vyžadovali vysvětlení, jak se k tomu jejich vláda staví a co podniká pro eliminaci těchto nesmírně nebezpečných projevů.

(18. 9. 2014)

Projev na Shromáždění proti antisemitismu, konaném v Senátu 18. 9. 2014

Dámy a pánové, vážení hosté,

nejprve mi dovolte všem, kteří jste přišli, poděkovat za účast. Samozřejmě musím poděkovat těm, kteří zde aktivně vystoupili se svými příspěvky a vyjádřili tak svůj postoj vůči antisemitismu. Chci poděkovat i místopředsedovi Senátu panu Přemyslu Sobotkovi za spolupráci a nemohu opominout poděkování izraelské ambasádě v Praze a panu Leo Pavlátovi.

Asi hlavním impulzem ke zorganizování dnešního Shromáždění pro mě bylo to, že po obranných útocích po napadení Izraele Hamásem došlo ve světě k zvýšení počtu a intenzity projevů antisemitismu. Hrůzné na tom všem je to, že k tomu dochází v době, kdy si připomínáme sedmdesát pět let od začátku temného období našich dějin, a to 2. světové války. Války, ve které v nacistických vyhlazovacích táborech zahynulo šest milionů Židů. Dochází k tomu v době, kdy stále žijí svědci tohoto zrůdného počínání, kteří nám podávají svědectví, při kterých těžko skrýváte emoce.

V některých státech se začínají objevovat opět jak slovní, tak bohužel i fyzické a tragické útoky proti Židům. Vzpomeňme na nedávné vraždy ve Francii a v Belgii. Na antisemitských shromážděních slyšíme stejná protižidovská hesla, jako ve 30. letech dvacátého století.

Četla jsem mnoho odborných i literárních děl, která se tématem sionismu a v souvislosti s tím i antisemitismu a pogromy zabývají. Když ty silné příběhy vnímáte, nemůžete si nevzpomenout na starý židovský vtip, kdy se rabín modlí a prosí Boha, zda by alespoň po nějakou dobu nemohl být vyvoleným jiný národ.

Možná k tomu všemu přistupuji i zcela osobně. Znám lidi, kteří si nacistickým peklem prošli. Znám jejich příběhy.

Já nevím jak vám, ale mne z antisemitismu mrazí a dělá se mi fyzicky špatně. Myslím, že k jakýmkoliv projevům antisemitismu nesmíme zůstat hluší a slepí a situaci podceňovat. Je naší povinností znovu vzrůstajícímu antisemitismu bránit všemi silami. I kdyby mělo být naše dnešní setkání pouhým kamínkem do mozaiky, jejímž výsledkem by mělo být důrazné odsouzení těchto projevů nejen u nás, ale i v ostatních demokratických státech kde se objevují, nebude naše setkání zbytečné. Jako příklad mohu uvést prohlášení německé kancléřky paní Angely Merkel, která velmi zřetelně řekla, že antisemitismus nebude v Německu v žádném případě tolerován. Paní kancléřka je příkladem pro ostatní. Státy by rovněž měly antisemitismus nejen veřejně odsoudit, ale měly by důsledně pracovat jejich orgány činné v trestním řízení. Nesmíme už dopustit, aby se historie opakovala tak, jak se opakovala po tisíciletí.

Možná bylo pro mnohé z vás mé vystoupení příliš emotivní. Ale vy, kteří mě znáte, víte, že nedokáži emoce skrývat.

Na závěr našeho setkání vás chci seznámit se zněním petice, kterou budete moci podepsat a která bude šířena i dále a s návrhem na usnesení pléna Senátu, které přítomní senátoři na jednání pléna předloží.

(18. 9. 2014)

Dvacáté páté výročí "Sametové revoluce"?

Letošní oslavy výročí 17. listopadu mají pro mě podivnou pachuť a vyvolávají ve mně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem nadšená z toho, že již tak dlouho mohu žít ve svobodné zemi, která není plná šedi, nenávisti, sobectví, pokrytectví a strachu. Jsem nadšená z toho, že moje děti vyrůstají v demokratickém systému a svobodě a totalitu znají jen z vyprávění, internetu, médií, nebo ze školy. Jsem nadšená z toho, že jsem se těchto změn v relativně mladém věku dočkala.

Nikdy bych však v revolučních časech listopadu 1989 nevěřila tomu, že po dvaceti pěti letech uvidím, jak komunistům opět rostou křídla. Je mi nevolno z jejich drzosti odvolávání se na demokracii a svobodu slova při jakékoliv příležitosti.

Je mi podivně z toho, že místopředseda dolní komory Parlamentu je komunista a k tomu osoba evidovaná na seznamech StB. Je mi podivně z toho, že z pozice místopředsedy PSP PČR jede do Ruska vyjednávat s osobou, která je na seznamu nežádoucích osob v rámci EU a USA v souvislosti s ukrajinsko-ruským konfliktem.

Je mi podivně z toho, jak bývalí členové StB a pochopitelně i KSČ prorůstají do významných pozic státních a polostátních úřadů a firem.

Je mi podivně z příklonu našich čelních představitelů (bývalých členů KSČ) k Rusku (navíc po anexi Krymu) a k Číně, kde se učí, jak sjednotit společnost.

Je mi podivně z toho, když vidím, jak se někteří snaží o likvidaci Ústavu pro studium totalitních režimů. Jak chtějí znemožnit přístup do archivu bezpečnostních složek, jeho oddělením od ÚSTRu.

Je mi podivně z toho, když slyším bývalé členy KSČ, jak se vyjadřují k výročí listopadu a oslavují přechod ke svobodě.

Je mi podivně ze snah některých poslanců volajících po zrušení lustračního zákona, a to nehovořím o komunistech. U těch to pochopitelné je. Hovořím o bývalých komunistech, kteří jsou dnes ve významných funkcích nejen v Parlamentu.

Je mi podivně z toho, že člověk, který se aktivně zúčastnil bití studentů na Národní třídě, je dnes poslancem – pochopitelně za KSČ(M) a členem Stálé komise pro kontrolu BIS.

Je mi podivně z toho, že lidem nevadí bývalí členové KSČ podezřelí ze spolupráce s StB, kteří po roce 1989 využili svých konexí a díky nim a finančním zdrojům si založili si firmy a volí je do Parlamentu jako ty, kteří tu vše napraví. Polévá mě horko z podtextu reklamy, která říká, že „Bejvávalo dobře a zase bude“. Mám tomu rozumět tak, že za totality/socialismu bylo dobře a že zde bude tento systém opět nastolen?

Je mi podivně z útoků na politické strany, které jsou v médiích prezentovány jako příčina všeho zla. Svobodná soutěž politických stran je podstatou systému parlamentní demokracie. Politické strany, jejichž vznik byl nedílnou a logickou součástí polistopadových změn, jsou pro demokracii životně důležité. Bez jejich existence hrozí totalita.

Je mi podivně z toho, že lidé jako jedinou nezkorumpovanou politickou stranu vnímají KSČ(M), byť jejich zástupci ať již v Parlamentu, či zastupitelstvech měli a mají na starosti kontrolní výbory a museli tak o různých machinacích, které jsou dnes oprávněně prošetřovány, minimálně vědět a nyní se jakékoliv zodpovědnosti zříkají.

Nevím, jestli letošní výročí „Sametu“ budu opravdu oslavovat. Spíš mi bude smutno.

(16. 11. 2014)

Média svými titulky překrucují realitu

Že média svými titulky překrucují realitu není (bohužel) žádná novinka. Vím, že titulky „prodávají“ noviny, ale bohužel také vím, že jsou mnozí tak zvaní „čtenáři“, kteří nic jiného nečtou. A to je fakt, který mě poslední dobou velmi trápí, výstižnější je spíš slovo štve. Týká se to zejména článků o konfliktu Izraele a Hamásu v pásmu Gazy. Zcela běžné jsou titulky „Izrael zaútočil na Gazu“. Teprve v textu se dočtete, že izraelský „útok“ byl reakcí na vypálené rakety z pásma Gazy, a to mnohdy v době vyhlášeného příměří. To se pak objeví titulek „Obě strany porušily příměří“.

Uvědomuje si novinářská obec, že tímto svým postupem se přímo podílí na anti-semitských postojích, které po celé Evropě (a nejen tam) narůstají? Neuplynulo ani šedesát let od konce 2. světové války. Dosud žijí lidé, kteří přežili Šoa. Když jsem viděla videa ze Spolkové republiky Německo, kde dav vykřikoval hesla „židovské svině“ a podobné zhůvěřilosti, zatrnulo mi. To chce svět dokončit to, co se nepovedlo Hitlerovi?

Uvědomují si naši novináři fakt, že po Židech byli k určeni k likvidaci Slované?

Dámy a pánové novináři, věnujte prosím trochu více péče své práci. Často jste označováni za „hlídací psy demokracie“. Tak ji obhajujte. Dokud tu je. A obhajujte také právo jediného opravdu demokratického státu na Blízkém východě, na ochranu svého obyvatelstva. Jak byste chtěli, aby se zachovala naše vláda, kdyby se některý z našich sousedů rozhodl, že český národ zlikviduje a Českou republiku vymaže z mapy světa?

Možná byste si také měli uvědomit ještě jeden fakt. Na území státu Izrael bydlí téměř 20% Arabů s izraelským občanstvím. A je jim tam dobře. Když se jich zeptáte, proč nejdou mezi „své“, třeba do Gazy, odpovědí vám, proč by to dělali? V Izraeli mají práci, sociální jistoty a špičkovou zdravotní péči. (Sama jsem na vlastní oči viděla, jak do špičkové soukromé nemocnice Hadassa, která je financována ze sponzorských darů Židů z celého světa, běžně chodí i Arabové a jsou tam pochopitelně ošetřeni.) Hamás svými střelami útočí i na své arabské bratry.

Jediná opravdová pomoc Gaze a tím i této neklidné oblasti je zbavit ji Hamásu a odzbrojit ho. A ne odsuzovat Izrael, byť nepřímo v titulcích. Informujte o praktikách Hamásu, o jeho zneužívání lidí jako lidských štítů. Informujte o tom, že Hamás má za cíl zlikvidovat stát Izrael, a to za jakoukoliv cenu. I za cenu smrti nevinných arabských dětí. Informujte o tom, že Hamás je na seznamu světových teroristických organizací. Informujte o tom, že za devět let samosprávy v Gaze mohla být tato oblast vzkvétající díky humanitární pomoci z celého světa. Dokonce i z Izraele, který tam dodává vodu a elektřinu, za kterou ovšem správci Gazy neplatí a dokonce se rozčilují, že jsou v této době občas dodávky proudu přerušeny. Kdyby Hamás neinvestoval peníze do výstavby podzemních tunelů, aby jimi mohli pronikat sebevražední útočníci na území Izraele, ale třeba do výstavby bytových domů, nemocnic a škol, žilo by se jeho arabským bratrům z Gazy podstatně lépe.

(30. 8. 2013. Uveřejněno na serveru Pravý břeh)

Glosy k vývoji české politiky v tomto roce

FB: Právě jsem se vrátila... ze Staroměstského náměstí – Lidský řetěz proti komunismu.. Takových akcí víc, snad jen ještě víc lidí!!! Takže, příště si ten čas udělejte, nebo bude pozdě! (25. 2. 2014)

Je třeba mít na paměti, že podle některých zdrojů má komunistická ideologie více obětí, než fašismus.

FB: Když tak vzpomínáme na "Vítězný únor", tak já si vzpomínám, jak mi moje maminka vyprávěla následující. Když byly volby, byla v centrální volební komisi v Praze na Radnici, kam chodily výsledky z jednotlivých okrsků. Nevím, co jí vedlo k tomu, že si na kus papíru ty opravdové výsledky zaznamenávala. Pak přišlo velké překvapení. Když bylo oficiální vyhlášení výsledků, čísla byla jiná. Asi uhodnete, v čí prospěch... (24. 2. 2014)

K tomu snad není co dodat...

FB: Vždy, když slyším českou hymnu, tak si uvědomím, jak je krásná. Asi nejkrásnější, co znám. S úžasným textem. Nesnáším, když někdo text zpochybňuje, že co jsme to za národ, který zpívá o tom, že neví, kde je doma. Je to zcela nepochopení textu... A vůbec, kousek národní hrdosti vůbec není na škodu. Naopak . To mi připomíná, že nesnáším věty - komentáře typu: to se může stát jen u nás. Všude je něco, ale na vlastní zem se neplive. (22. 5. 2014)

Ano, není u nás vše, jak bychom si představovali, ale ideální místo na světě není. To neví jen ten, který nevyjde ze svého „dvorku“, nebo se o dění ve světě nezajímá a zcela ignoruje fakta.

FB: Hlavně, že máme spálenou a rozkradenou zem, tedy hlavně vždy před volbami. (9. 5. 2014)

Takto jsem komentovala článek s nadpisem: Česká republika je 23. nejlepším místem pro život. První je Austrálie. (Zprávy z domova – Lidovky.cz)

FB: Pan ministr Babiš mi dnes na jednání Senátu slíbil, že nebude zvyšovat daně. Tak jsem zvědavá, jak dlouho si bude za tímto svým tvrzením stát, až bude muset naplňovat to, co je v koaliční smlouvě. Slib se dá dohledat ve stenozáznamu k tisku 247 z dnešního dne. (18. 6. 2014)

Tak uvidíme...

FB: Musím říci, že když paní ředitelka pronesla větu, že práce ÚSTRu dosud připomínala práci StB, tak se mi udělalo fyzicky nevolno.

Snaha o oddělení archivu bezpečnostních složek (ABS) od ÚSTRu je snahou o zamezení toho, dozvědět se pravdu o minulém režimu. A tato snaha je evidentně ze strany těch, kteří se bojí, co se na ně v ABS najde. (19. 6. 2014)

Tento výrok padl na jednání Senátu, při projednávání výroční zprávy ÚSTRu.

FB: Sdílela jsem rozhovor se zesnulým Slavomilem Hubálkem „Nedivte se ničemu, třetinu národa tvoří pitomci“, který je bohužel stále aktuální, možná více, než v době, ve které vznikl – v roce 2009. Ano, dá se nad článkem diskutovat, vyvolalo to velkou diskuzi na FB, ale jsem přesvědčena, že pan psycholog Hubálek věděl, co říká. (26. 6. 2014)

FB: Ano, rozhodnutí soudu se musí respektovat. Nic jiného nám ostatně nezbývá. Pokud ale ve prospěch obžalovaného vypovídají bývalí členové StB, pro mě zcela nedůvěryhodní svědkové, je mi z rozhodnutí soudu smutno... (26. 6. 2014)

K rozhodnutí slovenského soudu, který na základě dvou svědků – bývalých členů StB, aniž přihlédl k dvanácti na sobě nezávislým svazkům – rozhodl, že pan Babiš nebyl spolupracovníkem StB. A pan ministr je stále nejoblíbenější politik. Lidi mu tleskají. Jeho minulost a tedy nedůvěryhodnost jim nevadí, vždyť za socialismu bylo přeci dobře, ne? (Velmi často opakované tvrzení v diskuzích pod internetovými články.)

FB: "Komunista může být demokrat. Antikomunismus demokratický není." Michal Uhl, toho času radní v ÚSTR. (26. 6. 2014)

Co je na komunismu demokratického, opravdu nevím... Vždy, když slyším pana Filipa, alias Falmera, jak se ohání demokracií, je mi nevolno. Reálný socialismus jsem zažila, spolu s vedoucí úlohou KSČ. Co je na antikomunismu nedemokratického nevím, možná „komunistickým demokratům“ vadí kritika zločinného režimu, ostatně to říká i zákon.

FB: Tak konečně včera po roce padly první tresty za "trestnou činnost", která před rokem vedla k pádu vlády. Nejenže to trvalo rok, než rozhodnutí padla, ale jak vidno, pánové Ištván a Šlachta tak zásadní a závažné důvody k provedené monstrakci neměli. (Napadá mě věta klasika: qui bono?) Nicméně mě velmi zarazil titulek v dnešní Mf Dnes, který říká, že "Soud zpravodajce v kauze Nagyová ZATÍM nepotrestal". Co tím paní redaktorka Paclíková chce říci (co my nevíme), že u odvolacího soudu je soudce, který je konečně potrestá? (1. 7. 2014)

To, co někteří odvážní a také velmi kritizovaní říkali už před rokem, začíná být evidentní. Uvědomuji si, že korupce je mor, proti kterému se musí bojovat. Ale mělo by se vždy zvážit, zda to, co policie vyšetřuje, korupce byla a jít tedy k soudu s prokazatelnými fakty. Stejně tak to platí i o různých „zneužití pravomocí“.

FB: Tak pan Babiš udělal změny v ČEZu a Aeroholdingu. A světe div se, největší odborníci jsou překvapivě ti, kteří mají vazbu na Agrofert. Tomu se, páni novináři, říká střet zájmů. Nedovedu si představit ten křik "strážců demokracie", jak si novináři říkají, kdyby něco podobného udělala Topolánkova nebo Nečasova vláda. A lidem to nevadí... (1. 7. 2014)

Že je ministr Babiš trvale ve střetu zájmů, překvapivě nikoho z Transparency Internacional či jiných podobných institucí vůbec nevzrušuje. Nikomu nevadí, jaké se po nástupu této vlády zejména na ministerstvech vedených představiteli ANO udělalo personální zemětřesení. Bylo propuštěno cca 500 úředníků, aby se jich nabralo cca 700. A ti budou novým zákonem o státní správě na svých místech zakonzervováni až do důchodu.

FB: Tak panu Fendrychovi se hrubě nelíbí včerejší rozsudek v kauze Nagyová a vojenského zpravodajství. To chápu, jsem demokrat a liberál a nebráním lidem vyadřovat své pocity a názory. Co mě však šokovalo, byla věta na adresu soudkyně: "Věc rozhodla trestním příkazem soudkyně Helena Králová. To jméno bychom si měli dobře zapamatovat." Připomíná mi to slovník z dob reálného socializmu a z toho mě mrazí... (Ostatně poslední dobu mám pocit, že se tato neblahá doba plíživě vrací...) Že by měl podle pana Fendrycha nastoupit soudce lynč? Nebo když ten, kdo nerozhodne tak, jak chci já, tak na toho si posvítím? A co takhle pane Fendrychu nezávislost soudu? Mně se taky hodně rozsudků nelíbilo, poslední byl ten bratislavský v kauze Babiš/Bureš, ale jmého soudce neznám a ani jsem po něm nepátrala.

(1. 7. 2014)

Antisemitský výrok pana poslance Babáka

Výrok pana poslance Babáka, kterým „znehodnocuje“ a očerňuje Židy, není bohužel ojedinělý. Shodou okolností jsem se pár dní před jeho výrokem setkala s podobnými slovy od „běžného“ občana. Antisemitismus je ve společnosti po tisíciletí tak zakořeněn, že ani útrapy židovského národa za 2. světové války, kdy jich v koncentračních táborech zemřelo šest miliónů, nic na tomto faktu nezměnilo.

Všechny demokratické strany zastoupené v obou komorách Parlamentu, by se měly spojit a vyvinout tlak na pana poslance Babáka, aby se vzhledem ke svému výroku vzdal mandátu poslance. Je zcela nepřípustné, aby takovýto člověk, s takovýmto postojem zastupoval české občany a reprezentoval Českou republiku.

(15. 7. 2013)

TEN, KDO NEZNÁ SVOU MINULOST, JE NUCEN JI OPAKOVAT ZNOVU

To, co se před pár dny stalo v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), mnou silně otřáslo. Dovolím si souhlasit s jedním komentářem, který to vše označil slovem „puč“.

Odvolaný předseda Daniel Herman byl do funkce asi před třemi lety vybrán v řádném výběrovém řízení. Nic a nikdo nenaznačoval, že je s jeho prací cosi v nepořádku. Podle dostupných zdrojů byl dokonce koncem minulého roku za svou dosavadní práci odměněn.

Diskutuje se o tom, zda je kauza výměny ředitele Hermana, kterému bylo vytýkáno, že není historik, za bývalou šéfku kulturního centra ČR ve Varšavě Foglovou (polonistku) politikum. Troufám si říci, že ano, ale ze zcela jiných důvodů, než jaké jsem zatím slyšela. Je to boj levice o ovládnutí a poté ochromení role a zejména práce ÚSTRu, který mnohým levicovým politikům od doby jeho vzniku vadí. Vzpomínám si, jak zoufalá vždy byla paní Naděžda Kavalírová (dáma, o jejichž morálních kvalitách snad nikdo soudný nepochybuje), když musela při čtení výroční zprávy každý rok v Senátu čelit doslova nechutnostem ze strany některých sociálních demokratů a pochopitelně i komunistů.

Nepatřím mezi ty, kteří hned za vším vidí spiknutí. Ale fakta, která potvrdila dosazená „dočasná“ ředitelka Foglová dokládají, že již na začátku roku 2013 se paní Foglová sešla s předsedkyní Rady paní Petruškou Šustrovou a začaly tajně, bez vědomí(?) Rady ÚSTRu, do které Senát v novém složení dovolil nové členy, připravovat paní Foglovou na post ředitelky a s týmem lidí pracovat na záměru, jak si práci Ústavu představují. V souvislosti s tím, jak dopadly senátní volby v říjnu 2012, kdy má dnes ČSSD spolu s KSČM a bývalými komunisty, nyní skrytými za jinými politickými hnutími, v Senátu absolutní většinu, je evidentní, že jde o záměr, jak Ústav rozložit a časem konstatovat, že vlastně ničemu neslouží, že je tudíž zbytečný a jediná možnost, navíc s bonusem jak ušetřit peníze daňových poplatníků, je jej zrušit.

To, že ÚSTR vadí komunistům není nic překvapivého. Ale proč tolik od počátku vadí sociálním demokratům? Čeho se bojí? Pravdy, kterou je možné v archivech objevit? Nebo jde již i o předem vyjednanou dohodu o podmínkách a podpoře budoucího vládnutí sociálních demokratů po sněmovních volbách 2014?

ČSSD si s komunisty „zadala“ již po válce. Teď se historie, byť zatím v malém měřítku opakuje v krajích. To je opravdu potřeba všem, a to i ČSSD stále připomínat motto ÚSTRu, které jsem uvedla v nadpisu?

Jsem překvapena, že lidé nejsou v ulicích a v roce, kdy uplyne dvacet pět let od „Sametové revoluce“ nevolají po ochraně pravdy a demokracie a slovy Václava Havla nehlásají, že „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

Na závěr si dovolím uvést slova, která napsal čtenář MfDnes, kterému osud ÚSTRu není lhostejný:„Radním z „obnovené rady“ můžeme „poděkovat“ za ukázku totality, kterou oni ovšem mají pouze zkoumat a nikoliv praktikovat.“ Z dopisu čtenáře MfDnes ze dne 16. dubna 2013.

(Zkrácená verze tohoto textu vyšla v novinách Prahy 8 "Osmička").

Seminář Jedno z pěti

Dne 27. května proběhl pod mou záštitou (jako předsedkyně senátní komise pro média) seminář na téma Jedno z pěti. Seminář se věnoval nesmírně závažnému tématu, tedy sexuálnímu zneužívání dětí a jak v tomto mohou pomoci média. Název Jedno z pěti vychází z aktivity Rady Evropy, která již několik let pomáhá v boji proti tomuto trestnému činu, zejména pak se soustředí na informovanost dětí o tom, co je a co již není normální ve fyzickém kontaktu mezi dítětem a dospělým. Pro ty nejmenší děti je zpracován animovaný videoklip, který dítěti ukazuje, co si ruka dospělého může/nemůže dovolit.

Název Jedno z pěti vychází ze statistik, že právě jedno z pěti dětí se setkalo se sexuálním obtěžováním, nebo přímo zneužíváním. Některé neziskové organizace tvrdí, že počet dětí, které se s tímto trestným činem setkaly, je ještě větší. Nejsmutnější na tom však je fakt, že v drtivé většině případů ke zneužívání dětí dochází v rámci rodiny.

Vzhledem k tomu, že dnes má Česká televize speciální kanál pro děti „Déčko“, bylo by zcela ideální, a dovolím si říci, že i záslužné a zcela v souladu s veřejnoprávní službou ČT, kdyby se tento klip v dopoledním vysílání, které je převážně určeno malým dětem, na „Déčku“ pravidelně vysílal. S touto prosbou bude osloven ředitel dětského kanálu pan Koliha a samozřejmě i generální ředitel pan Petr Dvořák. Stálo by za úvahu, vysílat tento klip i na programu Čt2 před Večerníčkem.

Ředitelka dětského vysílání Českého rozhlasu paní Zora Jandová přislíbila klip umístit na webové stránky Rádia Junior ihned, jakmile jej obdrží.

Na této adrese najdete v závěru Studia ČT24 rozhovor na toto téma s panem redaktorem Borkem.

Tisková zpráva senátorského klubu ODS k situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů

Rada ÚSTR překračuje své pravomoci a z orgánu kontrolního se stává orgánem řídícím, zasahujícím do kompetencí, které jí ze zákona nepřísluší. Svým rozhodnutím o vystoupení z Evropské platformy paměti a svědomí ohrožuje mezinárodní spolupráci.

Komplikované, nekompetentní a účelově vedené výběrové řízení na ředitele ÚSTR ohrožuje akceschopnost Ústavu hrozícími žalobami vyřazených uchazečů.

Navíc se zvolený ředitel Z. Hazdra dvakrát podílel na destabilizaci ústavu.

Současné vedení ÚSTR výrazně zanedbává svoji zákonnou povinnost – digitalizace Archivu bezpečnostních složek. Digitalizace byla oproti minulému období výrazně omezena.

Ve srovnání s edičním plánem nevyšla značná část publikací, jejichž vydání bylo v plánu.

Prohlášení současného vedení, jakož i designovaného ředitele, vedou k obavám o rozdělení ÚSTR a Archivu bezpečnostních složek. Došlo by tak k zásadnímu narušení samotné existence ÚSTR.

Klub senátorů je přesvědčen, že členové rady USTR by měli zvážit své odstoupení z funkce.

Jaroslav Kubera
předseda Senátorského klubu ODS

Stáhnout tiskovou zprávu v PDF

(22. 4. 2014)

Tisková zpráva VZP ČR:
Špičková HTA analýza: Protonová terapie je vhodná pro desítky pacientů ročně

Pro většinu diagnóz nejsou důkazy o její bezpečnosti a účinnosti

Protonovou terapii nelze podle aktuálně dostupných dat z celého světa považovat za dostatečně bezpečnou a účinnou, aby bylo možné podpořit její standardní využití v léčbě pacientů s četnými typy nádorových onemocnění. Takový je jednoznačný závěr obsáhlé HTA analýzy, kterou vypracovali odborníci za Masarykovy univerzity v Brně ve spolupráci se předními zástupci odborných lékařských společností. Důkazy o klinické účinnosti protonové léčby jsou podle téže analýzy u vzácných diagnóz, které se vyskytnou zhruba u tří desítek pacientů v ČR ročně... celý text zprávy

(26. 2. 2014)

Hurá, máme vládu

Jistě můžeme zvolat třikrát „hurá“, že máme konečně vládu, která vzešla ze svobodných voleb, vládu, která do pár týdnů získá důvěru Poslanecké sněmovny a bude se jí zodpovídat. Ale to je asi jediný důvod k radosti. Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka tolik let toužil po postu premiéra této země, že se nyní spojí třeba s ďáblem, aby této pozice dosáhl a do premiérského křesla usedl. Sociální demokraté si zahrávají. Nevadí jim lidé s pochybnou minulostí, a to se vyjadřuji velmi, ale opravdu velmi mírně. Důkazem toho je spojenectví s hnutím, jehož předseda má nepochybně podivnou minulost a pochybnosti zůstanou, ať již bratislavský soud rozhodne jakkoliv. Dalším důkazem je nově zvolený hejtman plzeňského kraje. A takto bych mohla jmenovat důkazy i dále.

Sociální demokraté by se však před tímto „spojenectvím“, ať již otevřeným či skrytým, měli mít na pozoru. Měli by si uvědomit, že otevírají po dvaceti pěti letech dveře k moci komunistům, kteří však nemají vyjádřenou většinovou podporu občanů této země ve volbách. Budou ovládat tuto zemi skrytě, bez jakékoliv zodpovědnosti vůči lidu České republiky. A to je pro Sociální demokracii o to nebezpečnější. Mezi jejími voliči jsou lidé, kteří mají levicový názor, nikoliv však názor extrémistický, což postoje a názory KSČ(M) bezesporu jsou. Tím dojde k dalšímu odlivu jejích voličů a tato strana, která má bezpochyby místo na politické scéně, se stane stranou marginální. Na výsluní se dostanou podivná hnutí jako je ANO, která ani nemají jasně definovaný program a jejich vítězství ve volbách bylo založeno na dokonalém marketingu volební kampaně a zneužití českého „hekání“, jak je vše špatné, nebo nastrčením do čela mediálně známých osobností, které rovněž mají podivnou minulost. Hrozí tak zánik klasických politických stran, které jsou pro fungování parlamentní demokracie nezbytné. Připojíme-li k tomu přímo voleného prezidenta, nečeká nás nic pěkného.

Neříkám, že za vše může jen volič, kterému bývalí členové KSČ, Stb, milic, politruci a podobně nevadí. Svůj podíl na tom jistě mají i politické strany, které se mnohdy neprezentovaly nejlépe a skutečné či smyšlené kauzy jim na popularitě rozhodně nepřidaly.

Říká se, že prý každý národ má takovou vládu, kterou si zaslouží. Ale bojím se, aby neplatilo Sofoklovo „Co sis zavinil sám, bolí nejvíce.“

(Psáno pro server Pravý břeh, 3. 2. 2014)

Bohuslav Sobotka jako předseda ČSSD hovoří stále o tom, jak jeho strana myslí na seniory, jak jde jemu a jeho soudruhům o jejich blaho. Po výroku, kterým se v podstatě seniorům vysmívá – kdo v pokročilém věku nemá umělý chrup? – je evidentní, že to jsou z jeho strany jen fráze, mu jde jen o získání hlasů seniorů, ale ne o faktickou pomoc. Protože seniorům pomůžeme především tím, že si jich budeme vážit. Z toho pak logicky vyplyne i pomoc.

Dopis řediteli VZP Pavlu Horákovi, v kopii ministrovi zdravotnictví, jako reakce na úvahy o zrušení lůžkové části pediatrického oddělení Nemocnice Na Bulovce... znění dopisu

Projev při již tradiční účasti na pietním aktu k výročí popravy 27 českých pánů... celý text

Pan ministr zdravotnictví dnes odvolal ředitele Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Je to smutná zpráva. Druhého odborníka formátu Dr. Martina Beneše nemáme... celý text

Vzhledem ke stále se opakujícím dotazům ze strany médií i občanů zda podpořím novelu Ústavy, která zavádí přímou volbu prezidenta, chci uvést následující... celý text

Hackeři napadli stránky ODS. Získali citlivá data jejích členů a ta byla následně rozeslána médiím. To jistě již všichni víte. Znáte i vyjádření hlavního manažera ODS Jana Kočího, který varuje média před jejich zneužitím... celý text

Kojenecké ústavy

Zprávou, že MPSV chce zrušit dětské domovy pro děti do tří let, jsem byla nadšená. Domnívala jsem se, že se konečně řeší situace, za kterou jsme dlouhodobě kritizováni, a to vysoký počet dětí v ústavech. Byla jsem ale zklamaná, když jsem zjistila, že jde o novinářskou zkratku a o rušení ústavů nejde. Jde „jen“ o profesionalizaci pěstounů, navýšení jejich počtu a zvýšení jejich odměn.

Ústavní zařízení je neosobní a drahé. Péče o dítě v ústavu stojí průměrně 40 tisíc korun měsíčně. Pokud by rodiny v nesnázích dostaly třetinu, čtvrtinu této částky, byla by mnohdy polovina problému vyřešena, ne-li problém celý. Musí být v zájmu státu ústavy zrušit a pomoci rodinám nejen finančně, ale i sociálním poradenstvím. Teprve v těch případech, kdy veškerá snaha selže, má nastoupit pěstounská péče.

Dosud je to tak, že je dítě z „problematické“ rodiny umístěno do ústavního zařízení. Rozhodně nechci znevažovat práci lidí v kojeneckých ústavech, ale přiznejme si, že při sebevětší snaze rodinné prostředí zajistit nemohou.

Patříme mezi jedinou zemi v Evropě, kde se děti do tří let umisťují do ústavních zařízení. V ostatních zemích EU dokonce existují zákony, které přímo zakazují umisťovat děti do tří let, v některých až do dvanácti(!) let do ústavních zařízení.

Náš systém péče o ohrožené děti je roztříštěn. Patří do kompetence MŠMT, MPSV a MZd. Péče o ty nejmenší spadá právě pod Ministerstvo zdravotnictví. Automatiky se předpokládá, že tyto děti potřebují zdravotní péči (nechápu, z čeho tak kdo usuzuje). Ano, jsou zde děti, které mají zdravotní postižení a zdravotní péči potřebují, ale těch je velmi malé procento a i o ty je možné se postarat v rodinném prostředí, jak dokazují rodiny, které si i velmi těžce nemocné dítě ponechaly doma a starají se o něj.

Dle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením nesmí být dítě s postižením od rodičů odděleno. Pokud však rodiče péči nechtějí nebo nemohou poskytovat, je nutné zajistit jejich dětem péči v náhradní „rodině“, u profesionálního pěstouna. Jsem přesvědčena, že handicapované děti potřebují výrazně více péče a pocitu, že je někdo má rád, že se jim věnuje.

Záměrem MPSV je, aby děti (zdravé i ty s postižením), které z jakéhokoliv důvodu nemohou vyrůstat u svých biologických rodičů, našly místo u pěstounů, kteří jim neupírají právo znát své rodiče a stýkat se s nimi a rodinné prostředí „pouze“ nahrazují. Děti se tak přirozeně naučí roli matky, otce a dětí. Naučí se, jaké to je, žít v rodině.

Před mnoha lety jsem měla tu čest seznámit se osobně s profesorem Zdeňkem Matějčkem, psychologem, který se věnoval studiu duševního a sociálního vývoje dětí v ústavech (v prostředí citového strádání – deprivace, jak sám říkal). Pan profesor sledoval konkrétní děti z ústavů až do jejich dospělosti a založení rodiny. Drtivá většina těchto „dětí“ nedokázala v rodinném životě žít, natož vychovávat své děti. Nezvládali své role. Neuměli je. Neměli totiž přirozený příklad. Výchova dítěte není jen o tom, že jim dáme jídlo a ošacení, že říkáme co mají či nemají dělat, ale vychováváme je hlavně tím, jak se jeden k druhému chováme, jak žijeme každodenní život. A tak se stává, že se děti z těchto rodin ocitají v ústavech stejně, jako jejich rodiče.

Je proto naší povinností zajistit dětem, o které se rodiče z jakéhokoliv důvodu nemohou postarat, náhradní, pěstounskou rodinu. Je to logické, protože ohrožené děti, zdravé i ty s handicapem, potřebují více osobní péče. Té se jim v sebelepším ústavu nemůže dostat. Zrušme je všechny.

(červenec 2012)

Fakta hovoří pro zachování dětského oddělení Nemocnice Na Bulovce

(Článek pro červencové číslo Osmičky)

S penězi, které máme na zdravotnictví, je třeba nakládat velmi uvážlivě, a to nejen proto, že žijeme v době krize, kdy příjmy na zdravotnictví klesají. Pojišťovny by měly peníze vynakládat pouze tam, kde jsou opravdu využity ve prospěch kvalitní péče o pacienty. Pojišťovny by si měly uvědomit, že o ty jde především. Malé zdravotnické zařízení, které ošetří malé množství lidí, které není patřičně personálně vybaveno, které nemá potřebné technické vybavení, nemůže poskytnout kvalitní péči.

Jednou z cest, jak uspořit, je bezesporu rušení lůžek, eventuálně celých nemocničních oddělení, nebo dokonce i malých nemocnic.

Při výběru „kandidátů“ na zrušení by se měla zvažovat následující fakta: jak jsou lůžka na oddělení (resp. ve zdravotnickém zařízení) využita, jak je oddělení vybaveno technicky a personálně a rozhodně ne na posledním místě jaká je kvalita a efektivita práce.

Co se týče dětského oddělení Nemocnice Na Bulovce, můžeme jednoznačně říci, že patří mezi vysoce specializovaná pracoviště s nejvyšší akreditací. Počet ošetřených dětí, které jsou z Prahy a Středočeského kraje, stále stoupá. Podle doporučení odborných společností by dokonce mělo dojít k navýšení počtu lůžek. To je samozřejmě v dnešní době nereálné, ale toto doporučení mělo být neopomenutelným podpůrným faktorem k zachování dětského oddělení.

Vytržením dětského oddělení (jeho lůžkové části) ze struktury nemocnice by mohlo dojít i k narušení péče o děti s vazbou na ostatní oddělení, jako je například infekční oddělení, porodnice, chirurgie, oční oddělení a další. Tím by pochopitelně došlo ke snížení kvality a dostupnosti péče o děti i na těchto odděleních a ke snížení kredibility v podstatě celé nemocnice.

Proto věřím, že budou znovu přehodnocena všechna fakta, která jednoznačně pro zachování dětského oddělení Nemocnice Na Bulovce hovoří a ke zvažovanému zrušení nedojde.

Daniela Filipiová, senátorka,
předsedkyně Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku

(červenec 2012)

Vystoupení při příležitosti dne české státnosti v kostele Sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí

Vaše Eminence pane kardinále, pane primátore, dámy a pánové, vážení přátelé,

dovolte mi, abych Vás zde pozdravila jménem svým a jménem předsedy Senátu Parlamentu České republiky pana dr. Přemysla Sobotky. Ráda bych jeho nepřítomnost omluvila jeho účastí na právě probíhajícím mimořádném zasedání Asociace evropských Senátů, které se koná při příležitosti 10. výročí obnovení českého Senátu.

Oslovuji vás zde, ve starobylých prostorách kostela sv. Mikuláše, v den svátku patrona české země sv. Václava. V den, který je zároveň Dnem české státnosti jako připomínka významu svatováclavské tradice při začleňování českého národa do evropského, křesťanského, civilizačního okruhu.

O svatováclavské tradici by se dalo hovořit dlouze, ale protože tématem letošního Svatováclavského večera je podpora úsilí o vytváření udržitelných struktur, podporujících rozvoj občanské společnosti, a proti vžitým negativním stereotypům vůči menšinám, ráda bych k této tématice vyslovila dvě drobné, ale z mého pohledu důležité poznámky.

V prvním případě mi jde o termín občanská společnost, který mívá v posledních letech někdy až poněkud módní nádech. Někdy mám dojem, že se v tomto směru – vzhledem k tradicím české občanské společnosti z dob rakouské monarchie a Masarykovy republiky – občas dobýváme do otevřených dveřích, když často preferujeme některé elitářské a víceméně profesionální organizace, které se halasně dožadují ke své činnosti na podporu občanské společnosti především finančního zázemí ze strany státu. Na straně druhé opomíjíme tradiční opory české občanské společnosti jako je Sokol, Junák, dobrovolné hasičské sbory, ochotnické herecké soubory a mnohé další podobné organizace, které zvláště na venkově hrály a často hrají zásadní roli v tom, čemu bychom měli říkat občanská společnost. Proto si myslím, že kromě podpory živé, mnohovrstevnaté, demokratické společnosti bychom se neměli bránit diskuzi o skutečném obsahu termínu občanská společnost.

Druhá poznámka směřuje k otázce potřebného kultivovaného dialogu menšin s majoritní společností. Ano, slyšíte dobře. Dlouhá léta rozumní lidé bojovali s předsudky i mocenskými strukturami kvůli tomu, aby majoritní společnost projevovala pochopení k národnostním a náboženským menšinám, aby byla solidární s lidmi se zdravotním handicapem, velkorysá k názorům mládeže a dalších skupin. Poslední dobou se však někdy dostáváme do paradoxní situace, kdy některé minoritní skupiny, ať již z důvodů náboženských nebo třeba z odporu k procesu globalizace, od majoritní společnosti požadují poslušnost při prosazování svých cílů, ke kterým směřují často daleko za hranicí zákonnosti a toleranci ke svobodě druhých.

Nemůžeme společnost rozdělovat na menšinu a většinu, ale spíše podle toho, jaký máme vztah k demokratické kultuře, jako k základu svobodného života jedince i společnosti. Skutečná demokracie, ke které se jistě všichni hlásíme, je totiž jen jedna. Jejím základem vždy byla, je a bude otevřenost, kultivovaný dialog, ale stejně tak i respekt k zákonům. Budiž nám to mementem a výzvou k průběžnému dialogu, který nás bude sjednocovat a nikoliv rozdělovat či dokonce zotročovat.

Děkuji vám za pozornost…

Projev na pietním shromáždění k uctění obětí komunismu, Praha Motol, 24.5.2003

Vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,

je mi velkou ctí, že mohu vystoupit při příležitosti tohoto pietního shromáždění k uctění obětí komunismu a to jménem Senátu Parlamentu České republiky.

Často zaznívají slova, proč se vracet do minulosti, která je zdánlivě mrtvá a která je zdánlivě za námi a proč si neustále připomínat chmurná období našich dějin a našich životů. Ale troufám si říci, že jen hlupák se neohlíží do minulosti a snaží se tvářit a chovat se tak, jako by se nás již netýkala.

Je tomu dle mého názoru přesně naopak. Minulost je mrtvá jen zdánlivě a jen zdánlivě se jí již nemusíme zabývat. V historii lidstva se mnohokráte nevyplatilo nepoučovat se z minulosti a nesnažit se ohlížet, zda nás minulost nepronásleduje a nechce nás opět dohnat a zasáhnout. Je třeba ji mít na paměti a je třeba využít toho, že jsou mezi námi lidé, kteří nám mohou vyprávět o svých neblahých zkušenostech a poučit nás, jak se negativních období dějin vyvarovat, jak zabránit tomu, aby se minulost nestala přítomností. Važme si jich a stejně jako lidí, jejichž památku si dnes na tomto místě připomínáme.Važme si jejich nejvyšší oběti – lidského života, který při hájení jedné z nejcennějších hodnot člověka, kterou svoboda bezesporu je, v boji proti bezpráví položili.

Integrace handicapovaných

(Projev přednesený na první části parlamentního shromáždění Rady Evropy, která se konala 27. – 31. ledna 2003 ve Štrasburku)

Evropský Kongres, který v Madridu v roce 2001 projednával problémy handicapovaných osob, vyhlásil rok 2003 Mezinárodním rokem handicapovaných. Obávám se, že tato informace není dostatečně známá. Můžeme se ptát proč. Možná je to chyba organizací, které se zabývají právy handicapovaných. Možná, že problémy handicapovaných nejsou dost zajímavé pro média.

Abychom pochopili problém handicapovaných, musíme si položit nejméně dvě otázky: co je to handicap a co osoba s postižením vyžaduje. Věřte mi, že na tyto otázky není lehké odpovědět.

Handicap je vše, co vám více či méně komplikuje všední život. Můžete mít handicap fyzický, což je postižení nejvíce viditelné – vidíte člověka na vozíčku nebo o berlích – ale také nejsložitější na vytvoření životního prostředí bez architektonických bariér, prostředí, které jim doslova umožňuje žít. Existuje tolik forem fyzických handicapů, kolik je handicapovaných. Každý handicapovaný má různé potřeby.

Jiným druhem postižení je postižení smyslové. Mezi takto postižené patří lidé nevidomí, lidé s poruchami sluchu a lidé s mentálními poruchami.

Podle mého názoru nesmíme zapomínat ani na starší lidi. Stáří s sebou přináší nemoci a nemoci způsobují handicapy.

Někdy sledujeme v televizi dojemné příběhy, ve kterých vidíme lidi, kterým nemoc, nehoda nebo jiná tragická okolnost změnila z minuty na minutu celý jejich život. Většina lidí si myslí, že zveřejnění těchto příběhů, nebo zorganizování charitativní akce, je maximum, co mohou pro postižené udělat, a že tím splnili úkol udělat dobrý skutek.

Ale handicapovaní nepožadují pohledy ani filmy plné soucitu. Nechtějí být objektem nebo předmětem charity. Postižení chtějí „jenom“ životní prostředí bez bariér. Prostředí jednak bez fyzických bariér, těch skutečných, a bez bariér psychických, které jsou v našich myslích.

Fyzické bariéry se dají relativně lehce odstranit. Stačí najmout architekta a zedníky. Ale přesvědčit společnost, úřady a zákonodárce je mnohem těžší.

Co musíme změnit? Je třeba změnit myšlení lidí. Je třeba všechny přesvědčit, že každý člověk s jakýmkoli postižením má ve společnosti stejná práva, jako ta osoba, která se zdá být na první pohled zdravá. Každý má právo žít plnohodnotný život.

Základní podmínkou k uskutečnění této myšlenky je volný přístup ke vzdělání. Vzdělání je základem integrace postižených do společnosti. Integrací již od mateřské školky docílíme zaprvé odstranění psychických bariér, protože každý bude uvyklý vídat osoby s různým handicapem, žít společně s nimi a rozpoznat jejich každodenní potřeby. Za druhé umožníme handicapovaným vzdělání a tím jejich plnou integraci do běžného života z hlediska jejich profese.

Je tu přirozeně skupina osob natolik postižených – osoby s těžkými handicapy nebo s kombinovanými vadami – u kterých je velmi obtížné nebo zcela nemožné zrealizovat uvedenou integraci. Tato skupina osob musí být zachycena strukturou sociální politiky, která jim usnadní žít důstojný život lidské bytosti v jejich rodinách.

Téma integrace handicapovaných je tolik komplikované a široké, že bych o něm mohla mluvit ještě hodiny. Na toto téma jsem napsala dvě knihy. První mluví o psychických bariérách mezi námi. Ve druhé využívám zkušeností své profese architekta, který tráví už 16 let svůj život na vozíčku.

Na konci mého proslovu mi dovolte zdůraznit prosbu, kterou na vás mám. Prosím vás, abyste nezapomněli na problémy lidí, o kterých jsem mluvila a kteří potřebují vaší pomoc. Myslete na ně při diskusích ve výborech. Ne jen ve Výboru pro sociální otázky, zdraví a rodinu, ale také ve Výboru pro otázky právní a lidských práv a ve Výboru pro kulturu, vědu a vzdělání.

Proslov na jednání Pléna 23.1.2003 k projednávané žádosti o zbavení imunity senátora Vladimíra Železného

Mandátový a imunitní výbor (MIV) dne 7.1. a 14.1.2003 projednával žádost Policejního prezídia ČR o vydání senátora Vl.Železného.

Jak je Vám jistě známo, hlasovala jsem proti vydání kolegy Železného. Důvody, které mě k tomu vedly, jsem v mnoha dlouhých rozhovorech s novináři uvedla, ale bohužel musím zkonstatovat, že ani v jedněch novinách či v jiném periodickém tisku o mém postoji k této kauze nebylo uvedeno ani slovo. Proto si dovolím toto shromáždění se svými postoji seznámit.

Předem chci uvést, že jsem si plně vědoma toho, že Senátu nepřísluší rozhodovat o vině či nevině kolegy, o jehož zbavení imunity je z jakéhokoliv důvodu žádáno. O případné vině či nevině může rozhodnout vždy a jedině soud. Moje negativní stanovisko však vyplynulo ze skutečnosti, že MIV svým rozhodnutím porušil ustanovení § 41, odst. 1, písm. c) Jednacího řádu Senátu, kde je uvedeno, že MIV, cituji "…provede urychleně nutná šetření a umožní senátorovi … aby se osobně jednání zúčastnil a k věci vyjádřil;…".

Senátu byla zaslána žádost Policejního prezídia ČR o vyslovení souhlasu Senátu s trestním stíháním kolegy Vladimíra Železného. Skutky, které údajně kolega Železný spáchal, jsou rozděleny do dvou skupin. K první skupině případů bylo kolegovi Železnému dne 14. 1. umožněno, aby se k nim vyjádřit a bylo na zvážení všech členů MIV, zda zbavení imunity může omezit jeho práci senátora. Úmyslně nechci hovořit o politickém podtextu "případu Železný", protože se vzpouzím pomyšlení na to, že počátkem 21. století, třináct let po demokratizaci naší země, by bylo možné v této republice vést politický proces tak, jak se to odehrávalo v nepříliš vzdálené historii, kterou mnozí z nás pamatují.

Velmi důležitý fakt, který ovlivnil mé rozhodnutí, byl ten, že panu Železnému nebyla dána možnost vyjádřit se ke druhé skupině případů, a to hlasováním těsné většiny MIV. Senátor Železný se nebránil vysvětlení okolností těchto nových případů, ale pouze žádal o čas k prostudování předmětných materiálů. Jedná se totiž o kauzy nové, se kterými nebyl seznámen a nemohl k nim v den jednání MIV podat vysvětlení. Žádal o 2 až 3 týdny na prostudování materiálů, aby se mohl relevantně vyjádřit. Argumenty některých mých kolegů, že jeho žádost o poskytnutí času 2 až 3 týdnů je odsouváním vyřešení "kauzy Železný" je zcestná. Jedná se totiž i o případy z roku 1999! Dále chci zdůraznit, že kolega Železný chtěl na dalším jednání MIV předložit materiály, kterými chtěl dokázat údajnou manipulaci celé kauzy.

Výrok jednoho ze členů MIV, že "…dnes jsme kolegovi Železnému dali prostor hodinu a on příště bude mluvit třeba hodiny tři a na to čas nemám…" uvádím snad jen pro dokreslení situace a přístupu některých členů MIV k projednávanému případu a nechci jej komentovat.

Výše popsanými okolnostmi byl dle mého názoru porušen samotnými senátory, členy MIV zákon - Jednací řád Senátu. Celá společnost oprávněně volá po dodržování zákonů. Domnívám se, že zákonodárci by snad měli jít příkladem. Nebo snad ne?

Reagovat

Kauza Vladimír Železný

V posledních týdnech je velmi sledovanou kauzou projednávání žádosti Policie ČR o zbavení imunity senátora Vladimíra Železného. Kolem jednání Mandátového imunitního výboru (MIV) bylo zveřejněno v médiích mnoho různých informací a dezinformací. Mnozí lidé se na mě obracejí s žádostí o vysvětlení, proč jsem hlasovala proti vydání kolegy Železného.

Proti vydání sen. Železného jsem hlasovala proto, že postupem MIV byl porušen § 41 Jednacího řádu Senátu, kde je uvedeno, že senátorovi musí být umožněno vysvětlení a vyjádření se k případu, ve kterém je žádáno o zbavení jeho imunity. V případě kolegy Železného se tak nestalo, protože mu nebyla dána možnost vyjádřit se ke třem kauzám, ve kterých je proti němu vedeno trestní vyšetřování. Sen. Železný prosil o odložení rozhodnutí MIV o 2 až 3 týdny, tedy na dobu, kdy se bude moci s kauzami seznámit, protože zmiňovaná jsou nová a on tudíž nezná jejich obsah. Když si uvědomíte, že některé kauzy, o které se v tomto případě jedná jsou z roku 1996, nemyslím si, že 2 až 3 týdenní odložení rozhodnut MIV by bylo obstrukcí či nepřípustným protahováním vyšetření tohoto případu. Senátor Železný chtěl navíc doložit, že minimálně ve třech případech se jedná o zmanipulované kauzy.

Domnívám se, že všichni jsme povinni dodržovat zákony a Senát jako zákonodárný sbor především.

Reagovat

Otevřený dopis ministrovi práce a sociálních věci

Vážený pan ministr práce a sociálních věcí
Zdeněk Škromach

V Praze dne 6.9.2002

Vážený pane ministře,

dovoluji si Vás oslovit formou otevřeného dopisu před nedělním jednání vlády, které se bude konat dne 8.9.2002, na kterém chcete předložit k projednání návrh novely zákona o sociálním zabezpečení, který v předkládaném znění nestátní provozovatele sociálních služeb oproti státním silně znevýhodní a může tak způsobit i jejich likvidaci.

Z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité z hlediska nabízených služeb pro osoby s postižením zachovat tyto organizace. Nestátní organizace poskytují zdravotně, tělesně a sociálně postiženým takové služby, které rozšiřují nabídku forem pomoci poskytovaných státními subjekty. Nestátní organizace vzhledem k tomu, že pracují s klienty přímo, tedy nezprostředkovaně, dokáží velmi flexibilně zajistit konkrétní službu, kterou osoba s postižením potřebuje.

Chápu, že se snažíte najít vzhledem k povodňovým událostem v rozpočtu finanční rezervy, obávám se však, že Vámi navrhovaná novela způsobí újmu těm, kteří jsou v hierarchii sociální potřebnosti ti nejpotřebnější. Odejmutím finančních prostředků znemožníte schopnost poskytnout pomoc konkrétním lidem, v konkrétní životní situaci. Lidem, kteří jsou na pomoci neziskových organizací životně odkázáni. Uvedené organizace zajišťují takovou formu pomoci, která je doslova vrací do života a pomáhá jim v integraci do života tak, jak to ostatně požaduje i vládní nařízení.

Vaše jednání jako člena vlády, která slovy premiéra Špidly říká, že zajišťuje sociální stát, se s pojmem sociální vůbec neslučuje. Obávám se dokonce, že spoléháte na to, že za nestátními neziskovými organizacemi nestojí odbory, které by mohly pohrozit stávkou, jako je tomu například u učitelů, nebo jiných profesních skupin. V přeneseném slova smyslu na povodně takto doplatí ti nejslabší.

Žádám Vás tímto, abyste znovu zvážil, zda Vámi předložený návrh novely je tím vhodným řešením a zda byste neměl Vy, potažmo zda by neměla vláda zdroje na financování povodní hledat jinde.

S pozdravem

Daniela Filipiová
senátorka za ODS, předsedkyně senátního podvýboru VZSP pro integraci občanů se zdravotním postižením

Domácí násilí a handicapovaní

(Proslov na semináři na téma domácí násilí konaném 4.9.2002 v Senátu)

V souvislosti s pojmem domácí násilí se nejčastěji hovoří o násilí páchaném muži na ženách a na dětech, méně často o násilí páchaném ženami na mužích (podle posledních údajů snáší až 66% mužů buď psychické nebo fyzické týrání od žen), zřídka kdy o dětech týrajících své rodiče (v několika státech světa existuje zákon chránící rodiče před týráním vlastními dětmi) a skoro vůbec se nehovoří o násilí páchaném handicapovanými lidmi na svém okolí.

Realita je taková, že i člověk s handicapem dokáže pěkně své okolí potrápit. Pravdou je, že se jedná spíše o týrání psychické než fyzické, ale otázkou je, co je horší. Lidé si tento fakt příliš neuvědomují, přestože z něj pramení několik obecných mýtů, jako například ten, že „invalidé jsou zlí“. Většina lidí ve společnosti to odůvodňuje tím (a vlastně tak jejich chování omlouvá), že jsou to lidé nešťastní, nesmíření se svým osudem, které je třeba litovat a nikoli se na ně zlobit. Pokud ale nemusí s takovýmto člověkem žít, neumějí si představit, jaké je to mnohdy doslova „peklo“, starat se o takto postiženého.

Jestliže žijete s člověkem, kterého máte rádi (manžel, rodič, dítě a pod.) a u kterého dojde k propuknutí nějaké nemoci (roztroušená skleróza, oslepnutí...) nebo k úrazu, který má trvalé následky, zpravidla s tímto člověkem zůstanete i nadále. Co se však může stát?

Nejčastěji se rodina po počátečních problémech, jako je překonání bariérového prostředí a zařízení nutných provozních záležitostí, semkne a funguje stejně jako dříve. V horším případě se handicapovaný jedinec se svým osudem nesmíří a rozhodne se, že nepřízeň osudu náležitě „oplatí“ svému okolí, což jsou ale právě ti, kteří se o něj chtějí starat s veškerou láskou a péčí. Formy psychického týrání osob, které se snaží všemi silami pomoci, jsou různé zrovna tak, jako jsou různé povahy a charaktery lidí na tomto světě. Může to být vydírání, vyhrožování, demonstrativní sebevraždy, nadávání, udávání, pomlouvání a výjimkou není ani fyzické napadání. Jak může nešťastná rodina tuto situaci řešit?

Zdánlivě nejsnazší je přemístit svého rodinného příslušníka do ústavního zařízení, kde ovšem bude týrání okolí pokračovat pouze s tím rozdílem, že týraní nebudou členové rodiny, ale personál a spolubydlící.

Další možný vývoj je ten, že pečující začnou v důsledku psychického vyčerpání terorizování oplácet, což nemohou obě strany dlouho vydržet (někdy ani přežít).

Třetí, nejhorší možností je, že pečující budou v tichosti snášet všechny útrapy i nadále.

Společnost o této formě týrání mlčí, možná proto, že o ní neví. Týraní rodinní příslušníci se nikde nezmiňují o tom, jak se jejich příbuzný doma chová, a to proto, že mají strach z toho, že je okolí odsoudí za to, že nejsou dost trpěliví s „chudákem invalidou“. Otázkou je, zda musí snášet tyto útrapy jenom proto, že je podle společnosti nemorální opustit někoho, kdo nedokáže ocenit péči svých bližních.

Samozřejmě, že existují formy pomoci, které se snaží najít způsob, jak k oboustranné spokojenosti problém vyřešit, nebo alespoň pomoci. Nechci zde vyjmenovávat možnosti řešení uvedené formy násilí. Chci na tuto formu násilí upozornit, stejně tak jako na následující.

Týraní lidé, o kterých jsem hovořila, mají možnost dojít si na odborné pracoviště, kde jim může být nabídnuta pomoc. Mohou alespoň krátkodobě opustit byt, odreagovat se. Ale handicapovaní lidé (a já chci hovořit zejména o imobilních lidech, což mohou být jak mladí lidé s těžkým tělesným postižením, nebo staří lidé pohybově postižení v důsledku stáří, kteří jsou na druhého životně odkázáni) nemají možnost dojít si pro radu či pomoc na specializované pracoviště vzhledem ke svému handicapu a mnohdy i bariérovému prostředí, ve kterém jsou třeba i úmyslně drženi.

Využívám možnosti, kterou tento seminář nabízí, a chci na daný problém upozornit a požádat vás, osoby kompetentní v této problematice, abyste měli tuto skupinu lidí při své práci na paměti.

Zákon o transplantacích
Praxe odhaluje to, na co senátoři za ODS upozorňovali: Transplantační zákon je špatný a brání provádění transplantací. V květnu na půdě Senátu probíhala diskuse k projednávanému a odbornou veřejností očekávanému zákonu o transplantacích. Senátoři za ODS jednoznačně označili návrh zákona za problematický a odst. 2 § 12, který do zákona vložila poslankyně Fišerová, za nesmyslný a v praxi zcela zabraňující provádění transplantací. Vzhledem ke znění zmiňovaného paragrafu schváleného znění zákona je nutné, aby před odejmutím orgánu z těla dárce byla provedena pitva tohoto těla. Pitva jako taková je několikadenní záležitost. Orgány vhodné k transplantaci jsou k odběru vhodné pouze několik hodin. Senátoři za ODS se snažili, aby projednávaný zákon byl postoupen do podrobné rozpravy, kdy by bylo možné podat pozměňovací návrh, který by sporný paragraf poslankyně Fišerové vypustil. Je smutné, že strany Koalice podlehly předvolebnímu vábení sociální demokracie i za cenu hazardování s lidskými životy těch lidí, kteří na transplantaci orgánu čekají jako na jedinou možnost, jak přežít.

Není zcela bezpředmětné připomenout si diskusi, která na toto téma dne 30.5. t.r. proběhla na 18. schůzi Senátu a ověřit si, co jednotliví lidé na jedné straně slibují a co na straně druhé konají, a jak jednotliví zastánci stávajícího znění zákona argumentovali a hlasovali

Archiv této rubriky