Na čem pracuji Jedno z pěti Můj příspěvek je v programu dnešní konference nazván „Parlamentní dimenze kampaně Rady Evropy a její realizace v České republice“. Když však dovolíte, nebudu tak strohá, jak název požaduje. Myslím si, že je to téma, které si strohost ani nezaslouží. Navíc když do problému začnete pronikat, v klidu a bez emocí vás rozhodně nenechá. Spíše vám řeknu, co na mě při seznamování se s fakty zapůsobilo a co si myslím, že by se mělo proti zneužívání dětí, dle mého názoru nejzrůdnějšího trestného činu, kterého se lidská bytost může dopustit, dělat. Na jaře tohoto roku jsem byla oslovena českým sekretariátem Rady Evropy, zda bych se nestala zástupcem českého parlamentu v této otázce. Ochotně jsem kývla. Z různých zdrojů jsem již tušila, že zneužívání dětí je velký problém. Ale netušila jsem, jak velký, ale hlavně jak zrůdný. Slušný člověk si to nedokáže ani představit. Smyslem celé akce Rady Evropy nazvané Jedno z pěti, je představit systém prevence zneužívání dětí, zákonných opatření při zjištění těchto závažných trestných činů a dalších opatření, která jednotlivé státy mají na ochranu dětí. Tyto materiály mají sloužit pro ostatní členské státy jako inspirace jak postupovat při ochraně dětí proti zneužívání a při zjištění jejich zneužití. Na prvním jednání zástupců jednotlivých delegací při RE nám byly poskytnuty obecné informace a Manuál pro parlamentáře, ve kterém je uvedeno, co přesně by se mělo v jednotlivých státech přijmout za nejen zákonná opatření. (Na tomto místě musím konstatovat, že jsem byla příjemně překvapena, že můžeme být pro mnohé země příkladem.) Rovněž byl dán k dispozici videoklip, který jste již jistě měli možnost vidět. Na ochranu dětí byla přijata Úmluva o právech dítěte, tzv. Úmluva z Lanzarote, kterou Česká republika dosud neratifikovala. Důvodem, proč k tomu zatím nedošlo, není nezájem o tento problém, ale brání tomu neexistence některých zákonů, které podle mého názoru přímo s ochranou dětí před jejich zneužíváním nesouvisejí. Musím se vám však přiznat k jedné věci. Různým úmluvám nebo deklaracím nepřikládám až takovou váhu. Kus papíru a je jedno zda je to úmluva, deklarace, zákonná vyhláška nebo dokonce zákon, žádný lidský problém nevyřeší. Mluví ze mě praxe. Kolik úmluv bylo podepsáno o právech handicapovaných. Jak dlouho zde platí zákony zajišťující jejich integraci. Jak dlouho platí vyhláška ke stavebnímu zákonu o přístupnosti měst a jejich objektů. Realita hovoří jasně. Pokud se nezmění myšlení lidí, nic zásadního se nezmění. Ale zpět k našemu tématu. Začala jsem zjišťovat, jaká je situace u nás, jak se Česká republika s tímto problémem vypořádává z hlediska práva, jak pracují neziskové organizace a zejména Policie ČR. Komentovat rozhodnutí státních zástupců a soudů nemohu. Jsou to nezávislé instituce a k jejich rozhodování mi nepřísluší se vyjadřovat. S neziskovou organizací Barevný svět dětí, jejichž činnost zaštiťuji, jsem navštívila Úřad služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Praze na Pankráci. Nebudu se zde zmiňovat o konkrétnostech vyšetřování a postavení poškozeného, tedy zneužitého dítěte v celém procesu. Tyto informace vám podrobně, ale hlavně přesně sdělí jeden z následujících řečníků, pan Mjr. Mgr. Jan Machuta z kriminální policie, který byl také jedním z těch, kteří nám o tomto trestném činu při naší návštěvě poskytli informace. Řeknu vám ale, jak hluboce na mě zapůsobily výpovědi dětí, které byly zneužity a další věci, se které jsme se tam dozvěděli. (Vše bylo samozřejmě v souladu se zákonem; údaje vyslýchaných dětí byly anonymizovány.) Nejdříve mi dovolte říci, jak jsem byla nesmírně příjemně překvapena tím, jakým způsobem výslechy dětí probíhají, profesionalitou, ale zejména lidskostí policistů, kteří tyto trestné činy vyšetřují. Asi nejvíce, a ostatní policisté mi určitě prominou, mě uchvátila osobnost paní Dr. Aleny Kolářové, která výslechy provádí a také zaučuje nové vyšetřovatele této trestné činnosti. Výslech dítěte probíhá v místnosti, která připomíná dětský pokoj. V tomto „pokojíčku“ jsou umístěny kamery, pomocí kterých je výslech nejen nahráván, ale rovněž audio-vizuálně přenášen do vedlejší místnosti, kde sedí všichni ti, kteří ze zákona mají být výslechu přítomni. Na pohovce leží tři hadrové panenky. Dva chlapečci a holčička. Pomocí nich zejména ty nejmenší děti názorně ukazují, co konkrétně se při zneužití, nebo spíše zneužívání dělo. Když vidíte záznam výslechu ani ne tříleté holčičky, která na nich ukazuje, co se jí stalo, odehrávají se ve vás pocity, které jsou nepopsatelné. A to nám kriminalisté neukázali ty nejcitlivější záběry... Jen občas přidali komentář, při kterém vám současně šly slzy do očí a zmocňoval se vás vztek a úžas nad nelidskostí těch, kteří jsou dítěti blízcí. To je totiž na tom všem nejzrůdnější. Největší procento zneužívajících osob jsou rodinní příslušníci. Právě tento fakt je důvodem, proč výslech zneužitého dítěte probíhá jen za účasti vyšetřujícího. Dítě by před tím, který ze zákona má právo výslech sledovat a mnohdy je i pachatelem, nepromluvilo. Asi jste zaregistrovali, že jsem zmínila tři panenky ve vyšetřovací místnosti. Holčičku a dva chlapečky. Důvodem je to, že se stále více objevují případy, kdy dochází ke zneužívání chlapců muži. Jak jsem se již zmínila, odborné záležitosti zde přenechám profesionálovi. Ale v souvislosti s prací kriminalistů na této trestné činnosti mě velmi překvapil fakt, že při této nesmírně psychicky náročné práci nemají policisté právo na pravidelné psychologické pohovory, které by jim od stresu pomohly, nebo na jiný typ relaxace. Když se před pár měsíci v Senátu probíral zákon o střídavé péči, v jehož návrhu bylo, že by soud prostě střídavou péči navrhl, aniž by zkoumal další okolnosti, neubránila jsem se a musela jsem vystoupit proti přijetí tohoto zákona. Bylo to právě pod vlivem toho, co jsem vyslechla na Úřadu kriminální policie. Soud by mohl, pokud by tento zákon platil (naštěstí se tak nestalo), dát dítě i rodiči, které dítě zneužívá. Reakce, které jsem si vyslechla od kolegů a které mi přišly do mailu, jsem opravdu nečekala. Předpokládám snad, že každý rodič či příbuzný zneužívá své dítě!? Každý rozhodně ne. Zneužíváno je „jen“ jedno z pěti... Při své práci jsem se samozřejmě setkala i s člověkem, který je v oblasti prevence a pomoci zneužitým dětem hoden úcty nejvyšší. S paní Zuzanou Baudyšovou, ženou, před kterou hluboce smekám. Hovořily jsme spolu dlouze a náš rozhovor byl smutný. Opět zde nebudu říkat o čem jsme spolu mluvily, o tom nám poví ona sama. Řeknu jen to, co mnou otřáslo. Děti, které přijdou, nebo zavolají na Linku bezpečí a pak jsou ochotny nebo spíše schopny případ dotáhnout až k soudnímu líčení, je žalostně málo. Většinou jim pomůže, lépe řečeno zdánlivě pomůže, jen to, že se svěří, že se vypovídají. Ale nejhorší na tom všem je, že i tak je počet dětí, který se alespoň ozve, pouhá špička ledovce. O drtivé většině zneužívaných dětí se nikdy nikdo nedoví. Občas pravdu odhalí oběti zneužívání až v dospělosti. Ale to jsou většinou ti, kteří se s tím naučili žít, svým způsobem vybojovali vítězně svůj vnitřní boj a otřesné zážitky alespoň částečně ve své mysli potlačili a snaží se žít standardním rodinným životem (jak úspěšně, to se dá asi těžko zjistit). Většina však je poznamenána na celý život. Jedno z pěti... Nyní se dostávám k tomu, co je v názvu mého příspěvku. Role parlamentu v této otázce. Poslední měsíce je velmi diskutovaným tématem sexuální výchova dětí ve školách, rady dětem proti jejich zneužívání a prevence proti pohlavním nemocem, zejména proti AIDS. Nejdříve vše běželo jak má. Byla vypracována příručka pro pedagogy. Podle této příručky měly být děti seznamovány nejen s obecnou sexualitou, jak jsem již uvedla, ale, a to zejména, i s problematikou zneužívání. Najednou se objevilo sdružení rodičů, tzv. Výbor na obranu rodičovských práv a proti sexuální výchově na školách se postavilo. Pan ministr Dobeš podlehl a přistoupil na jejich požadavky. (Mimochodem, našla jsem si jejich webové stránky. Mají tam videa, která doporučují. TV pořady Hyde Park a Tah dámou, kde vystupuje jejich zástupkyně paní Jochová a video, které nedoporučují – to je video určené pro sexuální výchovu 15-ti až17-ti letých. Vystupují tam osobnosti jako pan Doc. Zvěřina, Prof. Weiss, Dr. Uzel a další a otevřeně o sexualitě hovoří. Hovoří tam i teenageři. Jak oni celou věc vidí, jak k ní přistupují. Vše je proloženo záběry připomínajícími reklamy na kosmetické prostředky. Pokud Výboru za práva rodičů připadá toto video nevhodné, je mi líto jejich dětí a nevím, zda právě zástupci Výboru nepředstavují cosi nevhodného, co bych rozhodně nikomu nedoporučila, natož dětem.) Dovolím si v této souvislosti připomenout průzkum agentury Median pro Mladou frontu Dnes, který uvedl, že 84% rodičů sexuální výchovu na školách neodmítá, ale naopak ji pokládá za dobrou a vítá. (Asi každý z nás ví, jak je těžké s vlastními dětmi bez „poučení“ na toto téma hovořit. Asi nejeden z nás zažil perné chvíle...) Výboru na obranu rodičovských práv vadí i informování o zneužívání dětí. A já se vás ptám, vážený Výbore na ochranu rodičovských práv, kde jsou práva vašich dětí!? Odborníci na sexuální výchovu a jeden z nich je opět dalším z řečníků (pan profesor Petr Weiss) potvrdí, že informované děti jsou v sexuálním životě odpovědnější a co je velmi důležité, méně zranitelné. Nicméně pan ministr usoudil, že práva rodičů jsou pro něj jako pro ministra školství přednější, než práva dětí. Ale nejde ani tak o jejich práva, ale zejména, a to chci zdůraznit, o jejich ochranu. Pane ministře: jedno z pěti... Osvěta je nezbytná a sexuální výchova proškolenými pedagogy nutná. Pan ministr Dobeš musí mít klapky na očích, nebo být zcela neinformován o tom, co je naším dnešním tématem. Rušení sexuální výchovy na školách a rušení s tím související prevence, resp. poučení dětí o tom, co je sexuální zneužívání a jak se mu bránit, je šílenství. A proto prosím všechny své kolegy z obou komor parlamentu působte nejen na MŠMT, ale i na ředitele základních škol ve svých obvodech, aby se nebáli na školách sexuální výchovu realizovat. Pamatujme: jedno z pěti... (Příspěvek na semináři vládní kampaně proti sexuálnímu násilí na dětech "Jedno z pěti", konaný 28. 11. 2011) Archiv