 |
             |
|
|
|
|
||||
|
Názory a komentáře - archiv této rubriky Zpět na aktuální stránky rubriky Názory a komentáře Co je na tom všem sociálního, pánové?
Co je na tom všem sociálního, pánové? Objevil-li by se mezi námi člověk, který pobýval mimo náš svět a tudíž by nevěděl, co se zde za posledních pár týdnů stalo, a vzal-li by si do rukou denní tisk, měl by zajisté dojem, že zde došlo k celonárodní katastrofě nesmírného rozsahu, z níž se budeme vzpamatovávat desetiletí. Z čeho by ten pocit získal? Z vládní popovodňové hysterie, kterou naše vláda prezentuje. Ale vezměme to postupně. Škody, které zde povodně napáchaly se odhadují ve výši asi 90 miliard korun. Naše vláda se chová tak, že lidem vnucuje představu, že celou tuto částku bude třeba uhradit ze státního rozpočtu. Není to pravda. Stát uhradí pouze třetinu, tedy 30 miliard korun. Zbytek bude financován z pojistného, z darů a dalších zdrojů. Dále je důležité poznamenat, že částka 30 miliard korun nebude vynaložena naráz, ale bude vynakládána postupně v následujících letech. Diskusi o tom, proč nemohou být výdaje na pokrytí škod pokryty z mimořádných příjmů z privatizace, které jsou ve výši 50 miliard, nechci zde rozvíjet. Pár dní po opadnutí nehorší povodňové vlny slíbil pan premiér Špidla nejen v Senátu, ale i médiích, ba se doslova zapřísahal, že nebude povodně zneužívat k prosazování vlastních cílů. Jeho slova vzala další povodňová vlna. Co dnes vláda dělá: Pod záminkou nutnosti zajistit finance na uhrazení povodňových škod, jejichž hodnota je neustále v této souvislosti zmiňována v celkové výši, tedy 90 mld. a nikoliv 30 mld., které vláda, čti stát, bude muset reálně vynaložit, zvyšuje daně přímé i nepřímé. Populisticky zavádí milionářskou daň, nad jejímž přínosem do státního rozpočtu se můžeme pousmát (poslední výpočty uvádějí, že půjde přibližně o částku 3.200,- Kč na jednoho „milionáře“, celkově to bude znamenat navýšení státního rozpočtu o „neuvěřitelných“ 320 miliónů korun, což jsou z celkové částky 736,623 miliardy pouhé 4 promile). Nad morálním znamením, které vláda zavedením této daně vysílá, nám ovšem smích na rtech zamrzá. Zvýšením 5% DPH o dva procentní body dojde ke zvýšení cen základních potravin, knih a časopisů, zdravotních pomůcek, léků, lékařských nástrojů, dětských autosedaček, služeb restauracích a vozíků pro invalidy. Co z tohoto údaje vyplývá. Zvýšení cen těchto produktů, s výjimkou restauračních služeb, postihne především ty nejslabší vrstvy obyvatel; mladé rodiny a rodiny, jejichž člen je osoba s postižením nebo dlouhodobě nemocný člověk. Nejhorší na tom všem je to, že vláda může s klidem zahájit útok proti těmto bezbranným lidem. Na rozdíl od učitelů, nebo jiných profesních skupin, za nimi nestojí odbory v čele s panem kolegou Štěchem, které jim jejich požadavky pomohou vykřičet, nebo vystávkovat. Další kvazi sociální počin této vlády, je návrh na snížení výše příspěvků pro neziskové nestátní organizace a fyzické osoby, které pečují o lidi s handicapem a sociálně postižené osoby. Přitom se na jaře tohoto roku po dvanácti letech podařilo prosadit zrovnoprávnění státních a nestátních organizací a fyzických osob při poskytování státních dotací na jejich provoz. Návrh, který bude vláda projednávat, má jednoznačně za cíl buď přímo nestátní organizace zlikvidovat a tak omezit spektrum služeb, které se postiženým osobám nabízí, nebo jim tak zkomplikovat bytí, že zánik organizací bude pozvolný, ale jistý. O co se tu přesně jedná. Jde o střet dvou představ, jak pečovat o lidi s zdravotním či tělesným, nebo sociálním postižením. Naše levicová socialistická vláda má tu představu, že o postiženého – v jejich slova smyslu čti nesvéprávného – se dokáže nejlépe postarat stát. Stát vám určí, dostal-li jste se vinou osudu na vozík, jak máte s postižením žít. Přeloženo – jděte do ústavu. Budete-li v ústavu, stát na péči o vás peníze dá. Že byste rádi zůstali doma, protože vám stačí, když vás jednou denně navštíví mladý člověk z neziskové organizace, který vám vše potřebné zajistí, a vy můžete žít dál ve svém prostředí mezi svými? Pak zapomeňte na to, že by vás stát jakkoli, třeba nepřímo, podpořil. Ptám se pane Špidlo a pane Škormachu, jakým právem chcete rozhodovat o osudech druhých? Na jaře tohoto roku jsem se setkala s panem Špidlou, tehdy ještě ve funkci ministra práce a sociálních věcí, na setkání vedoucích pracovníků Ústavů sociální péče (ÚSP). Zde nás tehdejší pan ministr seznámil se svou představou: „Statistiky uvádějí, že člověk stráví v ÚSP posledních sedm let svého života. Stát tedy musí počítat s tím, že musí mít takovou kapacitu „úéspéček“, aby mohl uspokojit potřeby svých občanů.“ Představa pana Špidly, a jak vidět i dnešního pana ministra Škromacha, potažmo našeho „sociálního“ státu je taková, že každý člověk, je-li nějak postižen (i stáří musíme chápat jako druh postižení), patří do ústavu. Vážená vládo, pane premiére, pane ministře práce a sociálních věcí, říká vám něco pojem integrace handicapovaných, která je mimochodem i jako jeden z celospolečenských požadavků uvedena ve vládním nařízení? Říká vám něco pojem rovnoprávnost? Říká vám něco pojem svoboda jednotlivce, tedy právo rozhodování jedince o svém vlastním životě? Nebo si máme slovo sociální v názvu strany ČSSD přeložit jako socialistická a pochopit, co zamýšlíte? Za socialismu lidé s postižením měli také jedinou možnost volby – jít do ústavu. Naše společnost se tak očistila od různých mrzáků na vozících a o berlích a působila zdravě a sebevědomě při budování socialistické vlasti. Nevím jak vám, ale mně z toho běhá mráz po zádech.
Regulace reklamy na tabákové výrobky V důvodové zprávě předkladatel hovoří zejména o škodlivosti kouření a o negativním vlivu na zdraví populace. Předpokládá, že zákazem reklamy na tabákové výrobky přiměje kuřáky nekouřit, mladým lidem, dětem znechutí kouření. K tomu bych chtěla uvést pár bodů. 1. O škodlivosti kouření samozřejmě nelze diskutovat. Kouření škodí zdraví. Proto také je kladen důraz ve stávajícím znění zákona na omezení reklamy zejména s ohledem na osoby mladší 18-ti let. Pokud by však předkladatel měl na srdci zdraví našich dětí, měl by být zcela důsledný a výrobu tabákových výrobků zcela zakázat. Cigareta je podle předkladatelů droga, a tak by bylo dobré zvážit, zda se podle platných zákonů tabákové koncerny nedopouštějí trestného činu výroby a distribuce návykové látky. 2. Nemyslím si, že někdo začne kouřit proto, že vidí reklamu na cigarety, tak jako si zapřísáhlý odpůrce jogurtů nezačne kupovat a jíst jogurty jen proto, že viděl reklamu na jogurt. Reklama jej ovlivní při výběru značky. To, zda začne člověk kouřit, ovlivní zejména prostředí, ve kterém žije, zda kouří lidé v jeho okolí – rodiče, pedagogové. 3. Argumentace, že ročně cigarety zabíjejí určité procento osob, je také podivná. V logice myšlení navrhovatelů bychom tedy měli zakázat i reklamu na automobily. Auta jsou vražednou zbraní. V roce 2001 v důsledku automobilismu zemřelo 1 219 osob, 5 493 osob má těžké zdravotní újmy, 28 297 osob bylo zraněno lehce. Statistika hovoří, že procento usmrcených osob na silnicích každoročně stoupá. A to nehovořím o lidech, kteří mají v důsledku automobilových exhalací dýchací potíže, potažmo chronické onemocnění dýchacích cest. 4. Možná, že by stálo za zvážení, jestli by nebylo účinnější bojovat proti kouření tak, že by si kuřáci museli připlácet nebo plně hradit určitá vyšetření, např. RTG plic, připlácet nebo plně hradit léky při onemocnění horních cest dýchacích, při onemocnění cév, nebo zda by neměli platit více na zdravotním pojištění. 5. Předložení zákazu reklamy na tabákové výrobky je populistickým krokem, kterým zřejmě chtějí předkladatelé deklarovat péči o blaho lidu. Zákaz je pro veřejnost efektnější něž usilovná snaha propagace škodlivosti kouření a užívání jiných návykových látek. 6. Předkladatelé manipulují s daty, když uvádějí o kolik se snížil počet kuřáků v zemích, kde je zákaz reklamy na tabákové výrobky. Ve většině vyspělých zemí dochází ke snižování počtu kuřáků vzhledem k propagaci zdravého životního stylu a škodlivosti kouření. Nekouřit se stává moderní. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhuji návrh zákona zamítnout.
Reakce na článek „Dva vozíčkáři podali žalobu na český stát“, MF Dnes 7.2.2002 Dne 7.2.2002 v MF Dnes vyšla zpráva o žalobě na český stát kvůli diskriminaci osob s postižením v ČR, kterou podali dva vozíčkáři k Evropskému soudu pro lidská práva. Mám jako architektka – vozíčkářka mnohaletou praxi s odstraňováním nejen architektonických, ale i psychických bariér v naší společnosti. Snažím se publikovat v různých periodikách, napsala jsem knihu na dané téma (Život bez bariér), druhá (Jak projektovat bez bariér) je v tisku, snažím se působit i při České komoře architektů, pomáhám řadě konkrétních lidí při řešení bezbariérových úprav, jsem předsedkyní senátního podvýboru pro integraci handicapovaných do společnosti. Problém odstraňování bariér je řešen teprve po roce 1994 a to je velmi krátká doba. Musím objektivně přiznat, že se mnohé změnilo k lepšímu. Ale je to stále málo a mnohdy to není jen z důvodu nedostatku peněz, ale z nevůle udělat cosi navíc, přestože to přikazuje zákon. Zákon totiž umožňuje výjimku, ale bohužel již nestanoví, kdo rozhoduje, zda je výjimka oprávněná. Tak se nabízí prostor pro neoprávněné posudky o nemožnosti zrekonstruovat daný objekt tak, aby vyhověl požadavkům handicapovaných. A kde není žalobce, není soudce. Usedněte na vozík a běžte podat stížnost na úřad, kam vedou schody. Stavební úřady si sice občas nechávají vypracovat posudky organizací zdravotně postižených, ale je to pouhá zástěrka. Zodpovědnost za zkolaudování bariérové stavby nese ze zákona úřad a navíc bohužel nutno poznamenat, že ne vždy jsou tyto posudky kvalitní. Kdyby si někdo dal tu práci a zažaloval ty stavební úřady, jež zkolaudovaly stavbu, která nesplňuje požadavky vyhlášky 174/1994 Sb. (od 15.12.2001 vyhlášky 369/2001), kterou se stanoví základní požadavky na bezbariérovost stavby, nebyl by po čase v republice jediný stavební úřad, který by neměl na krku soudní řízení pro nedodržování zákona. Nemohu si odpustit ještě poznámku na adresu výše citované, nově platné vyhlášky. Ta totiž stanoví, že se s pohybem handicapovaných u staveb občanské vybavenosti (což jsou téměř všechny druhy staveb, se kterými se ve městě můžeme setkat) počítá jen v částech určených pro užívání veřejností. Jak se pak má naplnit vládní nařízení pro vyrovnávání příležitostí pro osoby s postižením? Ve vyhlášce 369/2001 je uvedena další výjimka. Podnik, ve kterém bude zaměstnáno více jak 20 lidí, počítáme s osobou s postižením pouze tam, pokud to provoz v této stavbě umožňuje. Opět se ptám: kdo o tom rozhodne? (Onehdy jsem se ptala, proč by nemohl jako úředník v hasičském sboru pracovat vozíčkář. Jako důvod bylo uvedeno, že všichni zaměstnanci musí mít uniformy.) Mou oblíbenou a realitou ověřenou větou je, že zákon nic nevyřeší. Pokud totiž budou ve společnosti přetrvávat psychické bariéry, které budou oprávněné nároky handicapovaných přehlížet, nebo budou lidé, kteří budou uzavírat bezbariérové přístupy do objektů, zabírat neoprávněně vyhrazená parkovací místa, blokovat auty nájezdy na chodníky, z veřejných toalet zařizovat úklidové komory, do té doby se budou handicapovaní marně domáhat svých práv.
Stanovisko manželů Jitky a Otto Zehnalových k architektonickým barierám v Přerově a k situaci, která předcházela podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku v r. 1997 lze nalézt na http://zehnalovi.webpark.cz
Diskuse k tomuto problému: Příspěvek: Příspěvek: Odpověď: Vážená paní, mluvíte mi z duše. Často se bohužel problematika postižených zjednodušuje na vozíčkáře a nevidomé. Pokud by se Vám dostala do ruky moje publikace Život bez bariér, přečetla byste si, že vzhledem k tomu, kdo všechno je dle citace vyhlášky 369/2001 Sb. (dříve 174/1994 Sb.) „uživatelem“ této vyhlášky. Podle mého názoru je to každý z nás a to minimálně jednou v životě. (Reagovat)
Příspěvek: Odpověď: Vážený pane, souhlasím s vámi v tom, že mnozí postižení neumějí nic jiného, než sedět s nataženou rukou a čekat, co pro ně jejich okolí, popřípadě stát udělá, respektive kolik jim dá peněz. Mohu na základě svých zkušeností říci, že většinou jde o lidi, kteří nejsou těmi nejpotřebnějšími. Ti, kteří opravdu pomoci potřebují, jsou potichu. V případě „přerovských“ vozíčkářů si nemyslím, že by šlo o případ, kdy chtějí postižení vykřičet peníze. Dle mého názoru jim jde o rovnoprávné postavení ve společnosti. A to bohužel handicapovaní i po tom všem, co se pro ně za poslední léta udělalo, nemají. Společnost nemůže stále poukazovat na počet vybudovaných nájezdů na chodníky a dalších stavebních úprav, když víme, že na základě průzkumu MFDnes v roce 2000 je Praha nejméně bariérová, protože má „pouze“ 70% BARIÉROVÝCH objektů! Dále si myslím, že přerovským jde o to, aby se dodržovaly zákony a nehledaly se neustále důvody, proč zákon nelze naplnit. Jde jim o ohleduplný přístup naší společnosti k nám handicapovaným. Mezi ohleduplnost řadím i maximální snahu o naplnění zákonů. (Reagovat)
Článek Dva vozíčkáři podali žalobu na stát Změní žaloba české úředníky? Česká republika se bude muset zpovídat u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku z diskriminace tělesně postižených. Stát žalují dva přerovští vozíčkáři. Roky se marně domáhali nápravy, žádali úřady, aby se chovaly, jak mají, a český soud, aby se jich zastal. Neuspěli. Teď případ manželů Zehnalových z Přerova vzal do rukou mezinárodní štrasburský soud - přijal jejich žalobu, podle níž český stát porušuje na úkor postižených vlastní zákony. A z čeho konkrétně manželé Zehnalovi stát obviňují? Od roku 1994 musí všechny nově zkolaudované stavby veřejného významu umožňovat bezbariérový přístup. Realita je jiná. Zehnalovi podrobně zdokumentovali situaci v Přerově a od úřadů požadovali nápravu. Neuspěli, a tak se obrátili na soud. "Máme informace, že se stavební zákon úplně nedodržuje. Ale konkrétní příklady vám říci nedokážu," přiznává Eva Hašková z ministerstva pro místní rozvoj. Ve Štrasburku bude s vládním zmocněncem Aloisem Dvořákem zastupovat Česko. "Je to rarita. Případ, jaký tu ještě nebyl, aby postižení občané podali stížnost u evropského soudu na stát," dodává Dvořák. Výsledek sporu může mít vliv na situaci vozíčkářů v celé republice. Přerov se totiž výrazně neliší od jiných měst. Co přesně by prohra pro stát znamenala, ale není jasné. Zehnalovi požadují odškodné. Pokud uspějí, mohou stejnou žalobu podat další tisíce poškozených. Zástupci státu neskrývají obavy. "Vzali to důkladně. Všechny stavby vyfotografovali a podrobně zdokumentovali," řekla Eva Hašková. Změní žaloba české úředníky? Je spor, který bude za dva týdny řešit Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku důkazem, že český stát diskriminuje vozíčkáře? Odpověď není jednoduchá. Jisté je, že tato země přijala ve vztahu k handicapovaným zákony, které se příliš neliší od norem běžných ve vyspělém světě. S jejich dodržováním je to horší. Bezmocní vozíčkáři musejí mnohdy v dešti a sněhu zůstat stát před úřady, než se dočkají pomoci. Běžné záležitosti, které ostatní lidé vyřizují za několik minut, jsou pro tělesně postižené téměř neřešitelnými problémy. Obtížný přístup mají ve většině případů i do dopravních prostředků. "Když člověku prší za krk a má podepisovat nějaké doklady, není to vůbec nic příjemného," říká vozíčkář Tomáš Tšpon z Přerova. Bezbariérová úprava ve městě dodnes chybí na okresním úřadě, v mnoha obchodech, nebo třeba v budově soudu či městské policie. Manželé Zehnalovi, kteří zmíněnou žalobu k mezinárodnímu soudu podali, zdokumentovali jen v Přerově více než dvě stovky bezbariérově neupravených budov. "Nemyslím si, že by u nás byli postižení diskriminováni," brání stát vedoucí přerovského stavebního úřadu Jiří Just. "Jsme biti za to, co se u nás čtyřicet let zanedbávalo," dodává místostarosta města Jiří Pavelka. V západní Evropě začaly úřady masově budovat bezbariérové přístupy už v šedesátých a sedmdesátých letech. V Česku však tuto problematiku podrobně řeší až zákon a vyhláška z roku 1994. Na budovy otevřené před tímto datem se zmíněné normy nevztahují. "Bezbariérový přístup musí mít všechny nové či zrekonstruované budovy veřejného významu, které nyní procházejí kolaudací," vysvětluje situaci Eva Hašková z ministerstva pro místní rozvoj. Mezi stavby veřejného významu zákon zahrnuje veškeré státní úřady, soudy, banky, zdravotnická zařízení, ale i hotely nebo benzinové pumpy. "Pokud tam cesta pro vozíčkáře není, nesmí stavební úřad kolaudaci vydat," říká Hašková. V praxi však existuje mnoho výjimek. Bezbariérovou úpravu například nedoporučí památkáři. Podle Haškové musí každý takový případ stavební úřad podrobně zdůvodnit. U některých staveb nejsou důvody bránící speciálním úpravám příliš přesvědčivé. Jiří Just z přerovského stavebního úřadu přiznává, že v některých případech měli manželé Zehnalovi ve své žalobě pravdu. "Některé jimi napadené kolaudace jsme už zrušili. To ale neznamená, že dáváme žalobě za pravdu," řekl Just. Vozíčkářů se částečně zastává právník vládního výboru pro zdravotně postižené Pavel Ptáčník. "Situace se lepší. Pod to, že při stavebních úpravách bylo vždy dodrženo hledisko bezbariérovosti, bych se ale nepodepsal," říká. Obecně se k problémům tělesně postižených lépe staví významné úřady ve větších městech a velké soukromé firmy, například banky. Čím menší město, tím méně možností vozíčkáři mají. Vládní zmocněnec pro spor u evropského soudu se domnívá, že kritika je vůči Přerovu moc tvrdá. "Myslím si, že ve srovnání s dalšími městy na postižené myslí hodně," soudí Alois Dvořák. Odpovídat na otázku, co může spor před Evropským soudem přinést lidem v České republice, je v tuto chvíli předčasné. Vytrvalost manželů Zehnalových však už teď přinesla výsledky. Připouští to i vedoucí přerovského stavebního úřadu: úředníci podle něho začali na postižené brát větší ohledy. "Právní vědomí na úřadě v tomto směru vzrostlo. Stížnosti tak přinesly i hodně pozitivního," říká Jiří Just. Lenka Petrášová, Hanuš Hanslík, MF Dnes, 7. února 2002
Čeho chci v Senátu dosáhnout Senátor má sílu pouhého jednoho hlasu. Má ale možnost přesvědčit kolegy o správnosti svého názoru. Považovala bych za úspěch, kdyby lidé z Prahy 2 a 3 znali svého senátora a věděli, že hájí jejich zájmy ze všech sil a že se jim vždy snaží pomoci. Má senátorská kancelář bude otevřena voličům. Lidé mne budou moci osobně navštívit a projednat se mnou své problémy. Tak budu znát skutečné zájmy a názory občanů. Rovněž chci zůstat v kontaktu se zastupiteli městských částí a účastnit se jednání zastupitelstev. Jen tak mohu opravdu pomoci při řešení konkrétních záležitostí obvodu. Vím, že tato spolupráce ze strany předcházejícího senátora byla nedostatečná. Vstup do Evropské unie Do EU bychom měli vstoupit jako rovnocenný partner. Náš vstup do EU by neměl být unáhlený a za každou cenu. Měli bychom počkat, až Unie vyřeší problémy, které má, a vyjasní si, co "provede" s novými členy, a za jakých podmínek je přijme. O ODS se říká, že je proti vstupu do EU. Eurorealismus je zaměňován za euroskepticismus. ODS je ve svém postoji realistická. Uvědomuje si klady i zápory našeho vstupu do Unie. A toto je i můj názor. Přeji si prostředí, které umožní každému, aby se uplatnil Obhajování práv menšin vede často k chybnému řešení, kterým je tak zvaná pozitivní diskriminace. Ta má ale zcela opačný efekt! Když například nutíme zákonem zaměstnavatele zaměstnat určité procento lidí s postižením, omezujeme tím jeho svobodu volby a narušíme princip svobodné soutěže na trhu práce. Je věcí každého, i příslušníka menšiny, aby dokázal, že je schopný. Kořeny celého problému jsou například u lidí s handicapem v tom, že předchozí režim tyto lidi ze svého středu zcela vytlačil. Uzavřel je do ústavů, kde trávili celý svůj život v uzavřené komunitě. Přeji si přirozenou integraci všech jedinců do jednoho společenství, kde nebude brán zřetel na to, jakou má někdo barvu pleti, či zda je handicapovaný. Ostatně i to je cílem mé práce. Odstraňování bariér mezi lidmi začíná nejlépe tím, že odstraníme bariéry fyzické. Bezpečnost občana Jednou z částí celkové bezpečnosti ve společnosti je bezpečnost jednotlivce ve svém městě. Přeji si, aby se lidé cítili bezpečně, nikým neohrožováni. Tomu pomůže zjednodušení administrativní činnosti policie, která jí ubírá prostor pro aktivní činnost při zajišťování bezpečnosti občanů. Stát, který chce svým občanům garantovat bezpečnost, dbá o rychlé potrestání pachatelů. Já budu podporovat, aby co nejdříve po spáchání trestného činu následoval soud a trest. Zasadím se o důsledné uplatňování přísných trestů za závažné kriminální delikty a za uplatňování přísných trestů za rasově či třídně motivované zločiny. Stát pečuje o ty, kteří to potřebují Kdokoliv se může nezaviněně ocitnout v situaci, kdy je závislý na kvalitě sociální politiky státu. Systém, který lidem v kritických životních situacích rychle a kvalitně pomůže, ale současně je motivuje k vlastní aktivitě, je jediným možným řešením. Adresnost dávek sociální pomoci je základním principem fungující, nepředražené sociální politiky. Jedině tak se pomoc dostane k těm, kteří jí opravdu potřebují. Zajištění sama sebe na stáří má být zcela samozřejmé. Je třeba pamatovat na realitu života. Stáří lze předvídat, a tak se lze na dobu zaslouženého odpočinku řádně připravit. Řešením je vícesložkový penzijní systém. Své zkušenosti a znalost jazyků (zejména francouzštiny) bych ráda uplatnila při práci v Radě Evropy ve výboru pro sociální politiku. Máme co dohánět a musíme se učit. Náš sociální systém je příliš štědrý. Plošné vyplácení například přídavků na děti vede k tomu, že tyto příjmy získají i lidé s nadprůměrnými výdělky. Tím zbytečně odčerpávají ze státního rozpočtu a pro opravdu potřebné lidi se již peněz nedostává. Zajištění důstojného bydlení Jednou ze základních potřeb každého z nás je uspokojivé bydlení. V oblasti nájemního bydlení může stát pomoci vhodnými ekonomickými nástroji a příznivým legislativním prostředím. Nákup bytu či domu je ovšem soukromou, dlouhodobou, mnohdy celoživotní investicí. Pro ty, kteří to potřebují, je třeba vytvořit "záchrannou síť", která jim důstojné bydlení umožní. Jednou z možností je, aby obce vlastnily malometrážní nebo bezbariérové byty, které by byly v případě potřeby občanům poskytnuty. Vhodné je zachovat adresnost tohoto typu podpory. Životní prostředí Každý z nás je větší, či menší měrou zodpovědný za stav životního prostředí. Ochrana životního prostředí začíná již u jednotlivce. Je třeba, aby stát pomohl při hledání řešení problému znečištěného prostředí ve velkých lokalitách na základě objektivních údajů, např. o míře znečištění ovzduší apod. a při hledání systémových řešení ochrany životního prostředí. Je třeba, aby se péče o životní prostředí stala součástí našeho životního stylu. Nelze ji oddělit od různých forem každodenního života, vývoje společnosti, rozvoje průmyslu. Právní stát a podpora podnikání Role státu musí být jasně definována. Stát musí být silný, ale pouze při vytváření základních principů. Musí "pouze" vytvořit pravidla – zákony, které jsou jednoduché, zřetelné a srozumitelné, aby se riziko jejich zneužívání snížilo. Právní stát, dostatečně silný při účinném a především rychlém prosazování práva, je schopen zajistit "vládu zákona". Občanovi musí být vytvářen svobodný prostor, v němž se může projevovat svou vlastní aktivitou, podle svého uvážení a svých schopností. Budu podporovat vytvoření takového právního prostředí, které usnadní podnikání. Budu podporovat zavedení rovné daně. Vzdělání je základem pro kvalitní život Vzdělání je jednou z nejcennějších věcí, kterou člověk v životě má. Lidé se mohou vzdělávat sami. Četbou, absolvováním různých kurzů, rekvalifikacemi. Je třeba umět se "předělat", když se svou profesí nemůžeme prorazit na trhu práce. Změna postoje k této problematice povede i ke snížení nezaměstnanosti. Nabídka různých druhů škol, od mateřských po vysoké, má být samozřejmostí. Direktivně přikazovat zrušení nebo naopak zřizování nějakého typu školy je v principu špatné. Možnost zřizovat školy je třeba dát různým subjektům, nejen státu. Nabídka má být pestrá. Každý má mít možnost vybrat si podle své představy. Se vzdělávacím systémem úzce souvisí i otázka nezaměstnanosti. Zajímavé je, že máme sice poměrně vysoké procento nezaměstnanosti, a přesto mají mnozí zaměstnavatelé problém najít požadovaného odborníka. Poptávka po lidech vzdělaných v technických oborech je větší než nabídka. Souvisí to i s nevyváženým zájmem o různé školy. V současné době převládá zájem o studium na humanitních oborech, obory technického zaměření jsou nenaplněné. Je třeba, aby školy vytvořily takové programy, které by byly pro mladé lidi podnětem ke studiu těch oborů, po kterých je na trhu práce poptávka. Z VOLEBNÍ KAMPANĚ „Nikdy se nevzdávám a nebojím se překážek.“ Každý z nás je v životě postaven před překážky, které se mu zprvu zdají nepřekonatelné. Po narození první dcery jsem se ocitla na vozíku. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Seznámila jsem se s lidmi, kteří prožívali podobnou situaci jako já, a mnozí z nich pro mě byli příkladem. Dnes využívám zkušeností architekta – vozíčkáře při odstraňování bariér a bojuji proti lidské lhostejnosti. Stále znovu prožíváme zklamání, že ne všechno se podařilo tak, jak jsme si přáli. Před deseti lety jsme očekávali, že začneme stavět na takových principech, jako je slušnost, kultivovanost a úcta k tradicím. Pro mě jsou tyto hodnoty stále živé. Chci pomoci při jejich prosazování. Proto kandiduji do Senátu a dovoluji si Vás vyzvat, abyste přišli volit. Vy rozhodnete, zda budu Váš senátor. Vážení spoluobčané, ráda bych vám nyní, těsně před volbami do Senátu představila základ toho, s čím se chci ucházet o vaši přízeň. Při své práci v Senátu se budu angažovat především v těchto oblastech: 1. Bezpečnost občana Samozřejmostí musí být urychlené, nestranné trestání pachatelů. Výkon trestu musí následovat co nejdříve po spáchání trestného činu. 2. Sociální a důchodová politika Snaha zajistit sám sebe pro dobu, kdy už člověk přestává být výdělečně činný, má být dlouhodobá a zcela obvyklá. Každý z nás je v první řadě odpovědný sám za sebe. 3. Bydlení 4. Životní prostředí 5. Role státu a charakter právního prostředí Většina z nás žila a vyrůstala v autoritativním státě, který jasně vymezoval, co smíme a co ne. Musíme se naučit být samostatnější. Je to těžké a někdy to bolí, ale za svůj život jsme odpovědni především my sami. Každý, kdo vám slibuje budoucnost bez námahy a zázračné recepty na okamžité změny, je lhář. Ten, kdo vám slíbí, že se pokusí, abyste mohli o svém životě rozhodovat co nejsvobodněji a zároveň vám byla podána pomocná ruka, když se ocitnete ve skutečné krizi, je realista. Já realistou jsem.
|
