Média a rozhovory Rozhovor pro MF Dnes o integraci dětí s postižením do škol (Celé, nekrácené znění rozhovoru) Spojujete integraci dítěte s jeho pozdějším uplatněním na trhu práce. Je to ale jediné měřítko a důvod, proč o ni usilovat? Jednoznačně není. Nejde jen o „pouhé“ uplatnění na trhu práce. Pro osoby s handicapem je práce i sociálním začleněním a psychologickým přínosem plynoucím z pocitu, že nejsou zbyteční. Vždy jsem říkala a říkám, že naším cílem musí být udělat z handicapovaného plátce daně. Na první pohled to vypadá drsně, ale když se nad tím zamyslíte, splňuje to to, co jsem uvedla výše. Samozřejmě, že nelze přehlédnout i faktický přínos pro státní kasu. Zaměstnaný handicapovaný nedosáhne, nebo třeba jen částečně, na sociální dávky. Dostávám otázky, jak si představuji integraci mentálně handicapovaných a teď se jistě mnozí ptají, jak je chci uplatnit na trhu práce. Ale věřte nebo ne, i toto je dnes u některých firem realita. Bohužel jde o firmy zahraniční – ale to je celkem ilustrativní, že? Dívám se na integraci ještě z jiného úhlu pohledu, který ale u mě můžete očekávat. Integrace povede k odstranění bariér v myslích většinové společnosti. Stane-li se z malého caparta zaměstnavatel, bude vědět, že jsou mezi námi i znevýhodnění, bude znát jejich schopnosti a možnosti a logicky pro něj nebude problém takového člověka zaměstnat. S tím jde ruku v ruce i odstraňování architektonických bariér. Stále, i po více jak dvaceti letech, je problém přesvědčit architekty, stavební inženýry, stavebníky, pracovníky stavebních úřadů o nutnosti aplikovat „bezbariérovou vyhlášku“. Dnes je stále běžné, že se postaví objekt s bariérami, že se zrekonstruuje bezbariérový objekt na bariérový. Zastáváte názor, že integrovat lze v zásadě každé dítě. Proč si to myslíte? A je to vůbec možné, když vezmeme v potaz, jak dnes vypadá české školství (namátkou početné třídy, nepřipravení učitelé i rodiče ostatních dětí)? Chodím mezi handicapované děti do různých stacionářů. Je evidentní, že děti s velmi vážným handicapem, zejména s kombinovanými vadami, bude velmi těžké začlenit. Ale měli bychom se o to alespoň pokusit. Uplatnění na trhu práce bude možná složité, ale nenechme se zmást. Tyto děti jsou stejně inteligentní, jako jejich vrstevníci. A v době počítačů a různých pomocných technik, jak je ovládat, je využití jejich intelektu možné. Podívejte se, jak dokáže pracovat britský teoretický fyzik Stephen Hawking i při své absolutní závislosti na druhých a na moderních technikách! Pokud bychom vycházeli z faktu, jak v současnosti vypadá české školství, změna nebude nikdy možná. Integrace dětí s handicapem do běžných škol je otázka, kterou je třeba diskutovat, ujasnit si podmínky, za jakých bude probíhat, nastavit pravidla, přijmout patřičné zákony a samozřejmě vyčlenit finanční prostředky. Není možné si představit, že to uděláme „zítra“. Celý školský systém se na tuto změnu musí připravit. Je to otázka minimálně deseti let. A stejně tak nebude možné, podle mého názoru, děti rovnou v kterémkoliv věku přesunout do standardních škol. Začala bych dětmi, které budou nově nastupovat do mateřských škol. Dále musí vystudovat speciální pedagogové a asistenti k těmto dětem (je ale třeba si uvědomit, že ne každé dítě asistenta potřebuje). Navíc jsem přesvědčená, že by učitelé měli mít alespoň základní informace (vysokoškolskou zkoušku, či absolvování specializovaného kurzu) z oblasti speciální pedagogiky, aby věděli, jak s handicapovaných dítětem jednat, jak k němu přistupovat. Možná se při těchto slovech budou pedagogové bouřit, co vše jim chci ještě přidat za povinnosti. Ale uvědomme si, že dnes jsou na každé povolání kladeny stále větší a větší nároky. Na co vám ještě před lety stačila střední odborná škola s maturitou, dnes potřebujete mnohdy i magisterský titul. Jak hodnotíte dosavadní prosazování integrace ve školství a jakými kroky by podle vás měla pokračovat? Dnešní kroky jsou jistě chvályhodné – možnost při zajištění potřebných podmínek začlenit dítě do běžné školy, ale zcela nedostatečné. Je na zvážení každého ředitele školy, zda to umožní a zda je pedagog ochoten mít takové dítě ve třídě. A dnes je to mnohdy o přístupu jednotlivce, o jeho vůli a troufám si říci, že mnohdy i o jisté formě lidskosti a pochopení. Samozřejmě, že je to i o financích. O krocích, jakými by se měla integrace ubírat, jsem již hovořila. Mluví se především o integraci zdravotně znevýhodněných dětí, ale problémem je i integrace dětí sociálně znevýhodněných. Ta se někdy setkává s větším odporem – jak jej zlomit? Myslím, že se teorie integrace handicapovaných dá uplatnit i jiných menšin, například u „nepřizpůsobivých“ spoluobčanů. Zde je to tak trochu v přeneseném slova smyslu naplnění hesla „Kdo si hraje, nezlobí“. Řešení, které navrhuji, pomůže každé minoritě. Zde musí jít ruku v ruce i „donucení“ rodičů těchto dětí, aby děti do škol posílali, a to tak, jak to navrhuje současná vláda. Sociální dávky budou, když bude dítě navštěvovat školu. Navíc by bylo vhodné přesvědčit tuto minoritu, že zlepšení jejich podmínek může přinést jenom vzdělání. Vaše otázka míří evidentně zejména na romské děti. Zde by mohli pomoci úspěšní Romové, tedy ti, kteří něco dokázali právě díky studiu. V této souvislosti si nemohu odpustit konstatování, že jsem přesvědčena, že při řešení romské problematiky velké projekty za mnoho milionů, mnohdy i miliard korun nic nepřinášejí. Peníze se rozplynou a mnohdy ani nevíme, kde a jak. Budoucnost a úspěšnost mají malé projekty. Praxe to ukazuje jednoznačně. Konkrétní projekt na konkrétní, malou lokalitu. Možná budete překvapeni zjištěním, že za méně peněz, se docílí mnohem efektivnějšího výsledku. Příklady existují. Dnes jdou do „romské problematiky“ obrovské peníze a efekt toho všeho vidíme například na Šluknovsku. Máte představu kolik by integrace podle vašich představ stála? Dejme tomu ročně? Nejsem ekonom, toto je otázka pro odborníky z této sféry. Ale jsem přesvědčena, že by to státní rozpočet nijak dramaticky nezatížilo. Naopak by to po letech přineslo zisk pro stát – tito lidé by byli plátci daní a nezatěžovali by tak dramaticky sociální systém. Takže pozitivní přínos pro obě strany – stát i občana. (Radka Wallerová, MF Dnes)