Proslov na setkání se zástupci Československé obce legionářské na radnici Prahy 3 při příležitosti státního svátku České republiky 28. října 2000 Vážené dámy, vážení pánové, musím se Vám přiznat k jedné věci. Když jsem byla požádána, abych před Vás předstoupila a řekla Vám pár slov, byla jsem tím zaskočena. Vysvětlím Vám proč. Byla jsem vychovávána jednak k úctě k lidem, jednak k úctě k zemi v níž žiji. Slýchala jsem doma o slavných historických obdobích naší země, o vzniku naší republiky, o tom, jaká to byla čest potkat při procházce na ulici našeho pana prezidenta, jehož jezdeckou fotografii jsme měli doma vystavenou. V naší historii je však 40 let, za která se stydím. Je to období, kdy jsem byla dítětem, kdy jsem vyrůstala a dospěla. Jako dítě jsem slyšela plno protichůdných věcí. Jedny ve škole, druhé doma. Zprvu jsem ničemu nerozuměla, nic jsem nechápala. Pamatuji se na jeden příběh, který mi vyprávěla moje maminka. Zažila jej, když ještě krátce po tzv. Vítězném únoru pracovala na pražské Radnici. Přišel tam jeden zoufalý člověk, který prosil o přidělení jakéhokoliv bytu pro svou ženu a dvě malé děti. Hrozilo, že pokud byt nedostane, jeho žena od něj odejde. Nelze přeci se dvěma dětmi bydlet v jedné plesnivé a studené místnosti, ze které navíc měli výpověď. Hrozilo, že už nikdy neuvidí svou ženu ani své děti. Ten pán byl letcem R.A.F. Jeho žena byla Angličanka, která nechápala, proč se vlast jejího muže k němu tak chová a chtěla se vrátit domů. Jak ten příběh dopadl nevím, pamatuji se jen, jak maminka líčila to strašné zoufalství a jak já nic nechápala. Já jen z maminčiných slov cítila, že ten muž byl na pokraji svých sil a že se děje velká křivda. Pochopila jsem až jako dospělá a začala jsem se občas stydět, že jsem Češkou. Připadá mi, že nejsem hodna toho, být zde před Vámi a cokoliv Vám říkat. Stydím se totiž občas ještě i dnes, deset let po návratu demokracie do této země. Myslím si, že se Vám stále nedostává toho, co byste zasloužili. Maximální úcty. Nevím čím to je, snad je to reziduum 40 let totality, kdy lidé zapomněli na význam slov jako je národní hrdost a vlastenectví, se kterým úzce souvisí i ochota položit za vlast svůj život. Často se hovoří o ekonomické devastaci naší země a o tom, jak dlouho bude trvat, než se vrátíme mezi ekonomicky vyspělé země. Já mám ale dojem, že mnohem hůře budeme napravovat devastaci morální. A protože si myslím, že každý člověk by měl s nápravou začínat sám u sebe, věřte mi, že já se budu snažit svým dětem pojmy jako jsou vlastenectví a národní hrdost vštípit. Vy mně prosím dovolte jednu věc: hluboce se před Vámi a tím, co jste pro tuto zemi udělali, sklonit.