Média Časopis Xantypa, únor 2001 KDO JE SENÁTORKA DANIELA FILIPIOVÁ „Josef Zieleniec je neskonale známější a výraznější politik, proto vyhrál proti stávajícímu senátorovi za ODS. Naopak ve všem naprosto začínající, teprve se rodící politička DANIELA FILIPIOVÁ smetla podobným způsobem v Praze 2 jednu z hvězd čtyřkoalice, senátora Vladimíra Zemana.“ (V. Klaus pro Týden) Kdo je Daniela Filipiová? Její křehkou tvář rámovanou světlými vlasy jsme poprvé spatřili na plakátech předvolební kampaně senátních voleb 2000 (1 a 2. kolo 12/11 a 19/11). Při pohledu na ni muselo i na zarputilé nevoliče ODS příznivě zapůsobil několik věcí: Za prvé, do senátu kandiduje žena (klukovské přebíjeni a vytahování našich politiků už mnohé z nás unavuje). Za druhé, tato žena má sympatickou profesi architektky, která je pro mnohé zárukou inteligence. Za třetí, je to žena půvabná, jak výše řečeno křehká, skoro éterická. To a skutečnost, že se navíc jedná o ženu tělesně postiženou, která už v životě bezpochyby musela prokázat velikou vnitřní sílu, v nás vzbuzuje důvěru. A konečné, nikoli nedůležité je i to, že tvář Daniely Filipiové vidíme v politické manéži poprvé. Sečteno a podtrženo: V době všeobecně rozšířené nedůvěry, ba téměř nechuti k politice a politikům, představuje osoba Daniely Filipiové ideálního kandidáta do politické funkce. Což se také potvrdilo. Mě osobně, protože myslím skoro jenom na hlouposti, před volebním plakátem paní Filipiové napadlo, že se Italové rádi žení s českými blondýnkami. Ale... „Manžel je Čech,“ tvrdí paní Filipiová. Je pravda, že tchán objevil v matrice na Českomoravské vysočině, odkud manželova rodina pochází, nějakého Roberta Filippi. Byl to italský voják, který přišel do Čech v 16. nebo 17. století. Asi se mu zalíbila česká děvčata a už tady zůstal. Druhé "pé" ve jméně Filippi se časem vytratilo. Já sama ovšem dělám svému jménu čest. Italsky trochu mluvím a italština se mi hrozně líbí. I když lépe umím francouzsky.“ Daniela Filipiová dorazila do kavárny, kde jsme měly schůzku, po velice příjemném dopoledni v Galerii módy paní Fejkové, jak sama řekla. Její nové povinnosti senátorky nesou s sebou krom jiného i rekonstrukci Šatníku. „Každá žena,“ pravila paní senátorka, „by si měla čas od času takové dopoledne dopřál. Cítím se odpočinutě, jako kdybych se vrátila z dovolené.“ Po vyjasnění mystifikace týkající se jména jsme se obrátily k podstatnějším věcem. ŽIVOT „Narodila jsem se v srpnu roku 1957 v Praze. Jsem Lev, můj manžel je Štír. Říká se, že je to ideální kombinace. Štír je prý jediné znamení, které si dokáže se Lvem poradit, a můžu říct, že nám to zatím skutečně, zaplať pánbůh, vychází. Mám dvě dcery, starší Kačce bude osmnáct a uvažuje o právech, mladší Aničce teď bylo osm roků. Tu jsem měla už na vozíčku. V červnu to bude patnáct let, co jsem prodělala neurologickou operaci vrozené vady míchy. První příznaky se objevily už v patnácti. ale to jsem rozchodila. Vypadalo to jako virový zánět nervů. Ve dvaceti, na konci prvního ročníku na vysoké {vystudovala jsem architekturu na ČVUT), jsem ze vteřiny na vteřinu za strašných bolestí ochrnula. Byl to vzácný druh onemocnění (arteriovenózní malformace míchy), které v té době ještě nemělo vlastní číslo diagnózy a lékaři si s ním nevěděli moc rady... Období před a po operaci bylo to nejtěžší, co jsem v životě prožila. Před operací jsem se stačila rozvést, měla jsem tříletou holčičku, o kterou se starali moji rodiče. Rozvod s mým onemocněním souvisel. Cítila jsem, že manžel trochu selhává a rozhodla jsem se to řešil razantně. Říkala jsem si, než žádná opora, to si raději ten boj vybojuji sama. Na návrh rozvodu manžel reagoval tím, že se hned druhý den odstěhoval. V lednu jsme byli rozvedeni a v červnu proběhla operace. Bylo to jednodušší. Řešila jsem jen svoje vnitřní problémy a problémy ve vztahu k dítěti. Nemusela jsem se vyrovnávat ještě se vztahem k manželovi. Na operaci jsem čekala rok, s reálnou hrozbou, že ochrnu. Pro mne to tehdy znamenalo, že mi prakticky skončí život. Když mě koncem srpna převezli do Kladrub, měla jsem ty nejčernější myšlenky. Od sebevraždy mne odvrátila jen fotografie dcerky. Je pravda, že dneska to mají lidé, kteří se dostanou na vozíček, jednodušší. Určitě už někoho postiženého předtím viděli a vědí, že se s tím dá žít. Taky s nimi už společnost trošičku počítá. Když jsem se po roce a půl vrátila z různých lázní, bylo už Kačce čtyři a půl roku. Vídala jsem ji jednou za čtrnáct dní, nebo také za měsíc, ta nejkrásnější léta mi u ní unikla. Jednou jsem byla u toho, když omylem řekla mojí mamince: mami. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se tu děje něco, co není v pořádku, a že musím okamžitě začít fungovat. Pak se stala fantastická věc. Náhodou se mi podařilo získat bezbariérový byt na Žižkově, kousek od místa, kde jsem celý život bydlela. Kamarád mi pomáhal se stěhováním a pozval si na pomoc bratrance - tak jsem se seznámila se svým nynějším mužem. Tehdy nastal velký zvrat k lepšímu a před osmi lety se nám narodila Andulka. Manžel vystudoval kybernetiku na elektrotechnice a dneska se zabývá grafickým softwarem. Je to člověk ve zdravé míře zažraný do vlastní práce.“ PRÁCE „Před operací jsem pracovala v projektovém ústavu na Václavském náměstí. Shodou okolností tam byl bezbariérový vstup, takže jsem se po třech letech zase mohla vrátit. Mnoho lidí si myslí, že fyzický handicap s sebou musí nést i mentální handicap. Často mi byly kladeny otázky typu: A zvládneš to? Já to ale nikomu nezazlívám. Kdo ví, jak bych reagovala já, kdyby mě to nepotkalo. A kdo ví, jestli bych se tak zasazovala o práva vozíčkářů, kdybych byla chodící architekt. Teď pracuji na živnostenský list, pohybuji se v oblasti konzultací a projektů bezbariérových úprav. Jsem takříkajíc podnikatelka, ale někdy se tomu musím smát. Pro soukromé osoby totiž většinou dělám bez nároku na honorář. Říkám si, že už jim toho život tak naložil dost, nechci jim ještě přidělávat starosti. Jenom když dělám nějaký projekt pro firmy nebo pro někoho, o kom vím, že ho to nezatíží, vystavím fakturu. Podle mého názoru lze udělat bezbariérové prostředí za skoro stejné peníze jako bariérové. Jde jen o dobrou vůli lidí počítat s postiženými spoluobčany. Existují totiž různé stupně vybavenosti, a ne všechny jsou vždy potřeba. Ve veřejných budovách se například jedná jen o bezbariérový vstup a o prostornější toaletu. S byty je to podobné. Kdyby se úpravy začaly rozlišovat podle individuálních potřeb, nebyly by tak nákladné a bezbariérových bytů by se dalo vytvořit mnohem víc. Ale podle mne je největší problém v tom, že lidé pořád ještě neberou bezbariérové prostředí jako samozřejmost. Postižení lidé si často stěžují, že nemohou najít odpovídající uplatnění. Částečně je to pravda, ale myslím, že díl odpovědnosti dopadá i na nezaměstnané. Zvykli si, že se o ně postará stát, a odnaučili se být soběstační. Dneska je spousta nabídek míst, zvláště od zahraničních firem, za velmi slušných platových podmínek. Postižení je často odmítají s tím, že by museli dojíždět, že to není práce v jejich oboru a tak podobně. Vím to z doby, kdy jsem pracovala v Pražské organizaci vozíčkářů. Určitému procentu lidí vyhovuje být nezaměstnaný. Podpora nebo invalidní důchod jim stačí, a pokud netouží po nadstandardním životě, nemají potřebu pracovat. Myslím, že kdo chce práci najít, ten ji najde. I když ne vždy odpovídající jeho kvalifikaci. Já bych si také mohla stěžovat, že jsem se jednu dobu živila překlady z francouzštiny a ne architekturou.“ POLITIKA „Politikou jsem začala žít v roce 1989. Před tím jsem byla bezpartijní, i když v práci na mě často byly útoky, abych do strany vstoupila. Aktivní disident jsem nebyla, ale doma jsme vždycky otevřeně mluvili o tom, jaké to tady je a jaké by to mělo být. Do ODS jsem vstoupila v prosinci roku 97. V té době prožívala strana krizi, vypadala na zánik. Část lidí odešla a založila Unii svobody. To mě naštvalo, to se podle mě nedělá. Je to útěk od problému. Když způsobím nějaký průšvih (mezi těmi, co odešli, jsou lidi, kteří seděli ve výkonné radě ODS a museli vědět, co se děje), musím si vybrat následky až do dna. Já jsem s tím, co se stalo, neměla nic společného. Svým vstupem do strany jsem chtěla vyjádřit morální podporu a ocenit ODS za to dobré, co pro tuto zemi udělala. Asi to je moje povaha, že se vždycky stavím na tu stranu, kde cítím, že se děje křivda. I když to, co se přihodilo, byl skutečný malér, který, jak doufám, se už nikdy nebude opakovat. ODS je strana, která prošla určitou katarzí a dodnes nese následky špatného financování. Zažila jsem to i při kampani, kdy mi spousta lidí říkala: ,Neberte si to osobně, já si vás vážím, ale ODS prostě volit nemůžu.‘ Také je tu sporná otázka opoziční smlouvy, kterou spousta voličů ODS pociťovala jako osobní zradu. Já tomu rozumím, sama nejsem fanatickým zastáncem té smlouvy, jako ostatně málokdo. Ale je, bohužel, pravda, že v situaci, ve které vznikla, byla tím méně horším ze všech špatných řešení. Jen díky ní bylo možné sestavit vládu, byť menšinovou, která má přesně vymezené mantinely, takže nemůže dělat až tak moc socialistickou politiku. Někdo nazývá opoziční smlouvu smlouvou koaliční, ale to je omyl. ODS funguje jako opozice. V parlamentu hlasuje v 95 % případů proti vládním návrhům. Nicméně doufám, že už nikdy nenastane taková situace, aby byla podobná smlouva nutná. K tomu by měl přispět i nový volební zákon, podle kterého bude jednodušší sestavit většinovou vládu. Kandidovala jsem letos poprvé. Zavolali mi z místního sdružení a řekli, že jsem je napadla jako vhodný kandidát. Vzala jsem si týden na rozmyšlenou, radili jsme se s manželem. Věděla jsem, že to bude v životě kotrmelec, že už si nebudu moci svoji práci dělat, kdy chci, jak jsem byla na volné noze zvyklá. Ale pak jsem si řekla, že do toho půjdu. Když pro nic, tak pro tu zkušenost. Moje vítězství mě moc potěšilo.“ NĚKOLIK OTÁZEK • Jakou jste měla zkušenost z „horké“ kampaně, kdy jste denně trávila 10 až 11 hodin na ulici mezi lidmi? Čekala jsem, že na mě budou, jako na představitelku ODS, reagovat agresivně, ale to se stalo za tu dobu jen jednou nebo dvakrát. To mě potěšilo. Mnohem častěji jsem se setkala s tím, že mi lidé řekli: „Promiňte, ale my vás volit nebudeme, protože jsme voliči jiné strany.“ Vnímám to jako posun od té černobílé společnosti, rozdělené na my a oni, která tu fungovala čtyřicet let, jako toleranci k názoru druhého a projev vzrůstající kultury. To mě velice potěšilo. • Jaký byl váš program? Jsem z principu proti tomu, aby měl jednotlivec program. Nemá totiž možnost prosadit něco razantního, a proto když něco slibuje, znamená to vlastně, že lže. Já jsem se při kampani soustředila na to, abych se představila jako člověk s určitými názory, preferencemi a hodnotami. To jediné, co jsem lidem slíbila, bylo, že se budu snažit jim pomoci. • Existuje podle vás rozdíl mezi mužským a ženským přístupem k politice? Ano. Žena má větší smysl pro empatii a také má větší intuici. Dokáže lépe pochopit dopad, důsledek věcí, protože je schopna spíš vnímat věci v celku. Muž řeší problémy racionálně a jeden po druhém, ale žena už od přírody musí být schopna myslet na spoustu věcí najednou. A to je vlastnost důležitá, protože v politice, stejně jako v životě, je všechno navzájem propojeno a všechno souvisí se vším. Když změníte jednu věc, zákonitě se změní i ty ostatní. • Řekla byste, že se muži, na rozdíl od žen, snaží víc prosadit? Asi ano, muži jsou ješitnější. • Kolik je v Senátu žen? U nás v klubu jsme čtyři z dvaadvaceti. A celkově bude ten poměr podobný. • Proč se ženy víc nedávají na politiku? To nevím, nedokážu si to vysvětlit. Snad cítí svoje místo ještě pořád víc u rodiny. • Proč jste se na ni dala vy? Protože mě to baví. Baví mě to kombinování a tvorba celku. Asi to nějak souvisí s mým povoláním. Architekt také vytváří prostředí. • Jaký je váš vztah k Václavu Klausovi? Václav Klaus je, podle mého, tak silná osobnost, že to svádí k tomu, mít k němu buď úplně negativní, nebo naprosto pozitivní vztah. Já si myslím, že je to jedna z největších osobností našich novodobých dějin. I když s ním také občas nesouhlasím, jako když byl proti náletům NATO v Jugoslávii. • Myslíte, že se stane prezidentem? To jsou spekulace. • Ale bylo by to, podle vás, dobré? Každopádně je to osobnost, která by naši zemi dokázala reprezentovat. • Co byste si vy osobně nejvíc přála? Přála bych si, aby se vrátila slušnost do mezilidských vztahů. Možná to zní jako klišé, ale já to tak skutečně cítím. Mám pocit, že na sebe u nás nejsou lidi moc milí. • A je něco, z čeho máte strach? Asi z lidské nenávisti a zloby. • Nemyslíte, že ještě horší než nenávist a zloba je hloupost? Asi máte pravdu. Hloupost je ještě horší. • Nemáte nějakou zásadní myšlenku, kterou byste právě teď chtěla sdělit světu? (smích) Ne, nemyslím si, že lidi čekají, až z té Filipiové vypadne něco, co změní svět. Já se za žádného zachránce světa nepokládám. Magdalena Platzová