Média a rozhovory OTÁZKY PRO PANÍ FILIPIOVOU příloha časopisu Vozíčkář – Skok do reality Proč jste předložila novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích, která redukuje okruh zdravotně postižených osob, jimž může být vydáno označení umožňující parkovat na vyhrazených místech? Počet osob, které mají nárok na přidělení tohoto znaku je značný a ne každý je skutečně „oprávněný uživatel“ výhod, které držení tohoto znaku přinášejí. Abych byla přesnější: všichni víme, že speciální parkovací místo pro osoby s handicapem má dle vyhlášky č. 369/2001 Sb. svá specifika. 1. Parkovací místo je o metr širší než je běžné parkovací místo – z důvodu absolutního rozvoru dveří pro umožnění výstupu/nástupu z/do vozidla, který umožní osobám buď na ortopedickém vozíku, nebo o berlích či francouzských holích či „jen“ o holích manipulaci při výstupu/nástupu z/do vozu. 2. Parkovací místa mají být u nájezdu na pěší komunikaci a u vstupních částí objektu – z bezpečnostních důvodů, aby osoba s tělesným postižením pobývala pokud možno co nejkratší dobu ve vozovce. 3. Při podélném parkování, musí být místo dlouhé minimálně sedm metrů – při určitém způsobu nakládání vozíku do vozu, je třeba metrový manipulační prostor za vozem. 4. Sklon parkovacích místa nesmí být větší než 5% – v šikmém terénu hrozí ujetí vozíku z dosahu uživatele, nebo u osob s jinými ortopedickými pomůckami je ztížen pohyb při například kluzkém povrchu. Z držení znaku vyplývají pro přepravovanou osobu i „výhody“ – uvozovky používám úmyslně, protože pro opravdu potřebnou osobu nejde o výhodu, ale o umožnění pohybu po městě, a to zejména v prostředí, kde je z 95% veřejná doprava bariérová a pro mnohé je vozidlo jedinou možností, jak se dostat do práce, na nákup, pro děti o školy, za kulturou a podobně – vozidlo s označením může na nezbytně nutnou dobu zastavit i tam, kde je dopravní značení „zákaz stání“, vozidlo může vjet i na komunikaci, kde je povolen vjezd pouze dopravní obsluze a neméně důležitá „výhoda“ je, že držitel může zažádat o zřízení vyhrazeného parkovacího místa v místě bydliště. Jen pouhým vyjmenováním těchto základních parametrů je zřejmé, že jde o usnadnění pohybu osobám s postižením pohybového aparátu. Nutno podotknout, že tato specifika nejsou českou jedinečností, ale platí celosvětově. Vzhledem k tomu, že se kulturně a společensky vracíme do kulturního světa Evropy, zajímalo mne, jak je přidělování mezinárodního symbolu vozíčkáře ošetřeno v zemích evropské patnáctky a tak jsem si tento dotaz nechala zpracovat Parlamentním institutem. Ve všech zemích EU vzniká nárok na tento znak pouze osobám s postižením pohybového aparátu. Pouze ve Francii mají nárok na přidělení znaku navíc váleční veteráni a osoby s mentálním postižením. V souvislosti s EU je třeba se v přidělování znaků vrátit trochu do historie. Před lety u nás existovaly dva typy znaků, které jejich držitelům v rámci provozu na pozemních komunikacích přiznávaly určité „výhody“. Byl to žlutý kruh s černým trojúhelníkem a znak vozíčkáře. „Trojúhelník“ byl přidělován držitelům výhod II. stupně (držitelům průkazu ZTP) a „vozík“ držitelům výhod III. stupně (držitelům průkazu ZTP/P). Aby se označení vozidel v rámci Evropy sjednotilo, přišlo před cca pěti lety Ministerstvo dopravy (MD) s návrhem, aby na znak „vozíčkáře“ měli nárok pouze držitelé průkazu ZTP/P. MD očekávalo, že počet přiznaných znaků bude asi 100 tisíc.Ve druhém čtení byl však panem Krásou předložen pozměňovací návrh, který počet oprávněných rozšířil i na držitele průkazu ZTP. Tím došlo k tomu, že počet „uživatelů“ znaku stoupl na více jak 400 tisíc. Myslím si, že návrh MD byl logický, nicméně si myslím, že nespravedlivý. Ve skupině osob s výhodami II. stupně je mnoho lidí, kteří mají s chůzí vážné problémy (přiznejme si, že vozíčkář je na tom mnohdy lépe než osoba pohybující se o berlích, která je velmi „vratká“, na kluzkém či nerovném terénu velmi nejistá) a o „výhody“ by návrhem MD přišli – potud chápu postoj pana Krásy. Na druhou stranu je dle mého názoru scestné určovat nárok na znak podle přiznání těchto výhod, tedy dle vyhlášky 182/1991 Sb. Výhody I. (TP), II. (ZTP) a III. (ZTP/P) stupně mají zvýhodnit držitele v oblasti sociální. Držitelé těchto výhod mají nárok na různé slevy v dopravě, může vzniknout nárok na příspěvek na zakoupení motorového vozidla a další. Přiznání „znaku vozíčkáře“ však není věc sociální politiky ve znění vyhlášky 182/1991 Sb., ale jde o „zvýhodnění“ účastníka silničního provozu. Proto je taky otázka přiznávání těchto znaků řešena v zákoně 361/2000 Sb. o pozemních komunikacích. Mezi osoby s výhodami III. stupně patří i lidé nevidomí a slabozrací a děti s poruchami sluchu do skončení základní školní docházky. Je třeba uvést, že v zákoně o pozemních komunikacích je otázka neslyšících řešena samostatně a tito lidé mají svůj specifický znak – symbol přeškrtnutého ušního boltce na modrém poli. Tito lidé nemají žádnou z výše uvedených „výhod“. Je zvláštní, že přestože lidé nevidomí a slabozrací mají rovněž svůj specifický znak – symbol nevidomého s holí na modrém poli – mají rovněž nárok na znak „vozíčkáře“. Vy všichni, kdo se pohybujete po našich městech a jste závislí na vozidle, víte, že situace je katastrofální. Ze zaparkovaného vozu na vyhrazeném místě vidíte vystupovat zdatné sportovce, kteří v ruce třímají průkaz ZTP nebo dokonce ZTP/P a tvrdí vám (s mírně ironickým výrazem), kteří na ně vzhlížíte z vozíku, nebo se před nimi kymácíte o berlích, že jsou velmi těžce postiženi. Projíždíte-li našimi městy nemůžete přehlédnout doslova les dopravních značek, které vám sdělují, že zde je vyhrazené parkovací místo pro konkrétného uživatele. Přijede-li k nám cizinec „ze Západu“, musí ho napadat, zda se totalita neprojevovala i nějakou tajemnou chorobou způsobující vážná tělesná onemocnění, která však na první pohled nejsou zřejmá. „Západní“ cizinec je zvyklý na to, že z vozu označeném mezinárodním symbolem přístupnosti vystupuje skutečně na první pohled handicapovaná osoba. Ještě nechápete, proč jsem onen pozměňovací návrh předložila? Jaká konkrétní opatření váš pozměňovací návrh obsahoval? Můj návrh byl velmi prostý. Nárok na znak by měly pouze osoby s postižením pohybového aparátu na základě lékařského posudku neurologa, ortopeda nebo rehabilitačního lékaře. Nastal velký rozruch a byla jsem z mnoha stran obviňována a posuzována jako člověk ubližující postiženým a naopak z mnoha stran vychvalována jako osoba, která konečně palčivý problém uchopila a snaží se s ním něco dělat. První skupinu tvoří z větší části lidé, kteří nechápou, co to je být jako fyzicky handicapovaná osoba účastníkem silničního provozu. Kdyby se někdy setkali se zoufalou a neřešitelnou situací, kdy marně hledáte místo na zaparkování a spěcháte pro dítě nebo na důležité pracovní jednání, tak by se například kardiaci (kteří by dle mého názoru a dle názoru i odborné veřejnosti neměli z bezpečnostních důvodů vůbec usedat za volant), nebo nevidomí, kteří se vždy, pokud jedou vozem, pohybují s doprovodem (mám v rodině prakticky slepou osobu, takže vím, jaký je život a vážnou poruchou zraku), nemohli tak útočně ozývat proti odebrání „znaku vozíčkáře“. Ve druhé skupině lidí jsou ti, kteří žijí svůj každodenní život ve voze za volantem. Jediný okruh osob, u kterého ráda zvážím, zda by neměl mít rovněž nárok na přiznání znaku, jsou osoby s mentálním postižením. Jaký pozitivní dopad by podle vás přineslo prosazení vašeho návrhu v parlamentu? Jednoznačně volnější pohyb osob s postižením pohybového aparátu po městě, a to snížením počtu oprávněných osob. Dnes nemáte téměř šanci na vyhrazených místech zaparkovat. Parkovacích míst je málo. Tedy relativně málo. Musím říci, že o prosazení tohoto návrhu mě prosily nejen samy osoby s postižením pohybového aparátu, ale i úředníci sociálních odborů, kteří „znaky“ vydávají, a policisté. Úředníci mi často říkají: „Když vidíme, komu všemu musíme vydat znak, tak je nám stydno za ně.“. A policisté:„Je to trapné, když jdeme kontrolovat oprávněnost parkovaní na vyhrazeném místě a mladý svalovec nám sebejistě ukazuje průkazku a my pak musíme pokutovat vozíčkáře za to, že špatně parkoval, protože vyhrazená místa byla zaplněna.“ Předseda Národní rady zdravotně postižených vašemu návrhu vytýkal hlavně to, že upřednostňuje lidi s tělesným postižením a velké skupiny lidí s jiným závažným postižením (třeba osoby s kombinovaným postižením) opomíjí. A kritizoval také skutečnost, že jste svůj návrh nekonzultovala se zástupci významných organizací zdravotně postižených. Jak se k těmto výtkám stavíte? Pan Krása vůbec nepochopil podstatu mého návrhu. Já nerozlišuji, které postižení je hlavní – tak, jak je tomu právě u osob s kombinovaným postižením. Pokud má osoba tři druhy handicapu a jeden z nich je postižení pohybového aparátu, samozřejmě má dle mého návrhu na znak vozíčkáře právo. Anebo to pan Krása pochopil a úmyslně plašil lidi a obracel je proti mně. Když jsem v televizních reportážích viděla obrázek matky s dítětem s mentálním i fyzickým postižením a k tomu slyšela slova pan Krásy, jak Filipiová této ženě odebere nárok na znak, přišlo mi to nedůstojné dokonce i pana Krásy. Nevím, proč bych měla návrh konzultovat s představiteli významných organizací zdravotně postižených. Já jsem v kontaktu s lidmi, s jednotlivci. Ti mi poskytnou více informací, než Národní rada zdravotně postižených. NÁZOR: Dobrý den paní senátorko, četl jsem Váš rozhovor v příloze "Skok do reality" časopisu "Vozíčkář". Chtěl bych Vás alespoň touto cestou podpořit. Souhlasím s Vámi. Znak vozíčkáře již nemá váhu jak míval.Vím o čem mluvím. Jsem paraplegik, 33 let na vozíku. Nechci nikomu upírat výhody, který znak vozíčkáře může přinést, ale znak by měl mít ten, kdo skutečně vozík používá. Dík za Vaši snahu to změnit.