Média Časopis Tina, květen 2001 Nechci jen rozdávat rozumy Daniela Filipiová se nepovažuje za silnou a vyzrálou osobnost Nevnímá se ani jako žena, která se nemusí zabývat otázkami, co uvaří k večeři a kdy vyžehlí prádlo. Když s něčím nesouhlasí, řekne to, a věci kolem má odvahu řešit. Ráda se směje, a když se s ní setkáte, máte pocit, že jste získali novou přítelkyni. • Které životní události vás nejzásadněji ovlivnily, nebo dokonce změnily? Zcela určitě situace, kdy jsem se ocitla na vozíčku. Ale proměnila mé, alespoň myslím, k lepšímu. Já jsem byla odmala dost netrpělivá, taková do všeho „hr“. Všechno řešit hned, teď a nejlépe na místě, což není dobře, protože unáhlené závěry a zkratové uvažování nemůže nic moc dobrého přinést. Když ale někde ležíte několik hodin, nemůžete se hnout a odevzdaně čekáte, až vás někdo někam přesune, naučíte se přemýšlet o problému a zvažovat jednotlivá pro a proti. Nemyslím si, že jsem změnila životní hodnoty, žebříček mám stejný, ale zklidnila jsem se. Představte si, že jste v nemocnici, nevíte, co s vámi bude dál, jste čerstvě rozvedená, doma máte tříleté dítě... Co teď? Přestala jsem se chovat zbrkle. No, i když - kdyby to slyšel manžel, tak by oponoval. On je introvert, který vše zvažuje a rozvažuje, typický kybernetik. Někdy si postesknu: ach jo, ty vidíš všechno v nulách a jedničkách... Já jsem pořád dost energická, ale sama na sobě cítím, že bych před operací v mnoha případech jednala jinak, než jednám dnes. • S prvním manželem jste se tehdy rozvedli kvůli vašemu onemocnění? Neviděla bych to tak jednoznačně. Poprvé jsem se vdávala poměrně unáhleně po několikaměsíční známosti. • A kdo se v době vaší operace staral o dceru? Moji rodiče. Trvalo to rok a půl, když jsem byla po různých lázních. Jo, a ještě pomáhal brácha. • Necítila jste to trochu jako zradu od muže, který vám slíbil věrnost v dobách dobrých i zlých? Ne, to určitě ne. Já sama jsem rozvod navrhla. Cítila jsem, že z jeho strany oporu, kterou potřebuji, nedostanu. Jsem prostě taková - když nemám vedle sebe někoho, kdo by mi v kritické situaci pomohl, tak to raději chci ustát sama. A on tehdy moje rozhodnutí přivítal. Večer jsem mu prostě oznámila, že jsem podala návrh na rozvod, a on to přijal bez mrknutí oka. Vzal si věci a druhý den se odstěhoval. Myslím, že si oddechly obě strany. Jako by ze mne spadlo těžké závaží, měla jsem pocit - asi to znáte - jako když po dlouhé chůzi sundáte ze zad těžký batoh. Naše partnerství prostě selhalo. Časem jsme zjistili, že naše povahy nejdou k sobě, tak jak se to stává mnoha jiným párům. Naše manželství by do budoucna stejně nevydrželo. Má operace to jen urychlila. Protahování vztahů stejně není to pravé a hlavně nedělá dobře dětem, které v takovém prostředí žijí. • Operace se nezdařila, jak měla. Byla jste rozvedená s dítětem a musela začínat znovu a jinak. A najednou potkáte muže, který se ujme vás a vaší dcery. Není to jako z pohádky se šťastným koncem? Naše seznámení je ještě o něco romantičtější, než si myslíte. Já se s Matoušem znám už od patnácti let. Jeho nešlo přehlédnout. Mel dva stejně staré bratrance, dvojčata, a všichni tři byli takoví správní „sigři“. Ani já ho nepřehlédla, přestože byl o něco mladší než moji vrstevníci. Ostatně jeden z jeho bratranců nás o mnoho let později „dal dohromady“. Požádal ho, aby mi pomohl se stěhováním do bezbariérového bytu. • Kterou vlastnost na něm nejvíce oceňujete? Vážím si velmi toho, že nedělá rozdíl mezi dcerami Aničkou a Kačkou. Mnoho lidí, kteří netuší, že je můj druhý manžel, překvapí, že Katka není jeho. A mimo to holky jsou si velmi podobné. A co já osobně nejvíc na Matoušovi oceňuji, je jeho chování vůči mně. Nikdy ke mně nepřistupoval jako k člověku s handicapem. A to v naší zemi není běžné, zvlášť u střední a starší generace. Po příjezdu do Kladrub jsem poznala, že se neumíme chovat k lidem s postižením. Když jsem viděla kolem sebe pacienty na vozíku, sama jsem zprvu byla na rozpacích. Někteří z nich jsou v důsledku postižení všelijak pokroucení, mnohdy mají těžkou vadu řeči. Brala jsem to tak, že mezi ně nepatřím, že se časem na rozdíl od nich vrátím k normálnímu životu. Neuměla jsem s druhými na vozíku mluvit, nevěděla jsem kam s očima. A sama jsem přitom na tom vozíku seděla taky. • Jak se vyrovnávají vaše dcery s tím, že mají „mámu na kolečkách“? Nejmladší generace to snad ani nijak zvlášť neřeší. Blýská se na lepší časy. Moje Anička, dnes je jí osm pryč - se mě nikdy nezeptala: maminko, proč jsi na vozíku? Naopak, asi před dvěma lety se na mne dívala a řekla - mami, já až budu velká, tak budu mít vozík červený, protože ten černý se mi vůbec nelíbí. A tady je klíč, jak se srovnat s vozíčkáři, postiženými spoluobčany a možná i s xenofobními náladami ve společnosti. Když lidé žijí v i integrované společnosti, berou se vším, co k nim patří, A na to si my teprve zvykáme. Ti mladší už v tom částečně vyrůstají, a tak hranice i handicapovanými a „zdravými“ tolik necítí. Stává se mi často, že kolem mě projíždí kluk na prkýnku, já nakládám vozík do auta, on zastaví, podívá se a řekne: Chcete pomoct? Já poděkuji a odmítnu a on jede dál a nic se neděje. Potom jde kolem starší muž a dělá, že mě nevidí tak nápadně, že si toho prostě musíte všimnout. V horším případě se zastaví, spadne mu brada a kouká. Dřív jsem z toho byla docela rozpačitá, dnes se na něj podívám a klidně se ho zeptám: Potřebujete něco? • Jak jste přijala skutečnost, že se z vás takřka ze dne na den stala politička? S velkým překvapením. Když jsem se ucházela o funkci v Senátu, zarazilo mě, že můžu kandidovat, už jsem v „senátorském věku“. Často se mi stává, že se se svou dcerou Katkou, třeba i bezdůvodně, zkrátka zničehonic začnu smát. Jen tak jdeme po městě a najedí nám něco kolem přijde k s smíchu a vyprskneme jako i malé holky. Vůbec si nepřipadám tak moudrá, abych mohla rozdávat rozumy. Samotnou mě to někdy zaskočí, že jsem, jak říkáte, „váženou senátorkou“. Jak šel život... DANIELA FILIPIOVÁ se narodila 9. srpna 1957 v Praze. V roce 1982 ukončila studium na Fakultě architektury při ČVUT. Poté pracovala jako architektka. Provdala se a na svět přivedla dceru Kateřinu. Její osobní i profesní život se přelomově změnil v roce 1986, kdy se po neurologické operaci míchy stala trvale odkázanou na ortopedický vozík. Od roku 1987 je v plném invalidním důchodu. Nepřízeň osudu s neobyčejnou houževnatostí překonala, po rozpadu prvního manželství se znovu provdala a narodila se jí druhá dcera Anička. Vrátila se ke své profesi a stala se senátorkou. Michaela Vetešková