 |
       |
|
|
|
|
||||
|
Média Znak „vozíčkáře“ je zcela znehodnocen Ve městech, zejména v centrech velkoměst, je vždy problém se zaparkováním vozu. Mnozí řidiči raději do auta neusedají a než by jeli do centra vozem, raději použijí hromadnou dopravu. Jiní zanechají své vozy na odstavném parkovišti a do cíle své cesty rovněž použijí metro, tramvaj či autobus. Je však skupina lidí, pro kterou je městská hromadná doprava zcela nepřístupná. Jsou to lidé, kteří mají těžký tělesný handicap. Většinou jde o držitele průkazu ZTP/P(zvlášť těžce tělesně postižené lidi). Z logiky věci měli tito lidé přidělen znak, mezinárodní symbol přístupnosti, stylizovaného vozíčkáře na modrém poli, kterým označovali vůz, ve kterém jeli. Všude v kulturním světě občané vědí, že je-li vozidlo označeno tímto znakem, je třeba respektovat určitá pravidla. Například zachování minimálně metr širokého odstupu od vozu, aby handicapovaný mohl dveře svého auta doširoka rozevřít a pohodlně vystoupit. Proto jsou vyhrazená místa pro parkování těchto vozidel ze zákona zřizována široká 3,5 metru, oproti běžnému parkovacímu místu, širokému 2,5 metru. V zahraničí jsou lidé zvyklí vídat vystupovat z takto označeného vozu těžce tělesně postiženého člověka. Každodenní realitou se časem naučili respektovat potřeby lidí s postižením. U nás je situace jiná. Lidé až příliš často vidí vystupovat z vozu na první pohled zcela zdravé lidi. Jak je to možné? Poslaneckým pozměňovacím návrhem k novele zákona č. 369 O pozemních komunikacích došlo k tomu, že nárok na takto označené vozidlo mají i držitelé průkazu ZTP a tak se počet vozidel označených symbolem přístupnosti několikanásobně zvýšil. Držitelé průkazu ZTP jsou lidé s tělesným postižením (různá lehčí postižení nosného aparátu), lidé se smyslovým postižením (nevidomí), se zdravotním postižením (kardiaci, cukrovkáři apod.). Nechci polemizovat o tom, které postižení je těžší, se kterým se hůře žije, které člověka více handicapuje. Jde mi o to, že smysl zřizování vyhrazených parkovacích míst se zcela vytrácí. Osoby bez postižení pohybového aparátu nepotřebují 3,5 metru široké parkovací místo. Zjišťovala jsem si, jakým způsobem jsou znaky přidělovány v zemích EU. V naprosté většině případů mají nárok na takto označené vozidlo pouze osoby s postižením pohybového aparátu (těžce chodící lidé o holi či o berlích nebo vozíčkáři), pouze v některých zemích (např. ve Francii) i osoby s mentálním postižením. Vůbec mě nepřekvapil postoj některých úředníků (viz článek Mf Dnes ze dne 6.3.20003), kteří chtějí omezit vydávání povolení na zřizování vyhrazených parkovacích míst. Naše ulice jsou opravdu přeplněny vyhrazenými parkovacími místy a automobily s označením „vozíčkáře“ a nikdo tak nechápe pravý smysl tohoto označení. Lidé na vozíku se pak setkávají s až agresivním postojem „zdravé“ části populace, že „díky jim nemají normální lidé kde zaparkovat“ (citát ze života). To vede k absolutnímu nerespektování vyhrazeného parkování (a to nehovořím o bohužel zcela běžném, doslova masovém zneužívání těchto znaků, proti kterému jsou mnohdy i policisté zcela bezbranní, viz Mf Dnes 7.3.2003) a to se na konec negativně odrazí na těch nejpotřebnějších, na těch kteří jsou zcela závislí na vozidle, jako jediném možném prostředku pohybu po městě, pro které neexistuje jiná alternativa, jak zaparkovat před zaměstnáním, před školou, před obchodem, v centru města. Ti ostatní ji mají. Daniela Filipiová, senátorka (ODS)
|
