Média MF Dnes, 9. srpna 2002 Očima Daniely Filipiové: My handicapovaní jsme normální lidi Někteří dokážou svého postižení i zneužívat, říká senátorka Daniela Filipiová, která jezdí na vozíku Daniela Filipiová vystudovala architekturu a po krátkém zaměstnání přišla operace, po níž zůstala odkázána na vozík. Nehodlala se ničeho vzdát. A tak pracovala dál jako architektka, má dvě dcery, muže, pomáhala lidem s handicapem v Pražské organizaci vozíčkářů a krátce po čtyřicítce se stala senátorkou. Nejste pro Senát příliš "exotická"? Jste jedna z nejmladších, na vozíku a navíc žena... Já dodávám, že bych ještě měla být černá a bylo by to dokonalé. Ale Senát nemá zas tak vysoký věkový průměr. Je tu dost lidí mezi čtyřiceti a padesáti. Proč jste vlastně šla do Senátu? V roce 1997 jsem po tak zvaném Sarajevském atentátu vstoupila do ODS. Vzala jsem to jako projev solidarity a vyjádření podpory straně, které jsem vždycky fandila. Před tím jsem nepřemýšlela o tom, stát se členem ODS. Stranictví je v nás za těch čtyřicet let zabudované jako cosi, co se nesluší. A je to škoda. Pamatuji si, že jsem jako malá holka slyšela rozhovor rodičů, ve kterém o někom říkali „je to straník“ tak zvláštním způsobem, že jsem byla přesvědčena, že je to něco velmi špatného a nepatřičného. Na jaře roku 2000 za mnou pak kolegové z místního sdružení ODS přišli, jestli bych nechtěla kandidovat do Senátu. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou a pak jsem kývla. Brala jsem to jako výzvu pro mne samotnou, ale také jsem cítila, že jen kampaň, i když bude neúspěšná, bude zviditelnění lidí s handicapem. Že jsme prostě normální lidi – to je moje oblíbená věta - kteří mají různé zájmy, mezi které patří například i politika. Za posledních deset let se sice změnilo hodně, ale pořád je to hrozně málo. Pořád vídám na ostatních lidech, že mi dávají najevo, že jsem jiná. Zůstalo to v nich. Když jste nastoupila do Senátu, většinu novinářů zajímalo jen to, jak se dostanete do práce a jak do kantýny. Částečně je to tak, jak jste chtěla – vozíčkáři byli vidět. Ale šla jste sem přece s jasným programem... To je bohužel pravda. Nezajímali se o to, jak chci ze své pozice lidem pomáhat, ale jak zvládám pohyb po Senátu. Šla jsem do politiky proto, abych něco dokázala, ne jen abych upoutala pozornost jako senátorka na vozíku. Věnuji se práci ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku a předsedám Podvýboru pro integraci občanů se zdravotním postižením. Sociální oblast je mi blízká díky životním okolnostem. Mám představu, jak pomáhat lidem s handicapem. Myslím, že když ostatní uvidí, že návrh na způsob zajištění péče o lidi s postižením říká člověk, který je sám na vozíku, tak pochopí, že asi ví, o čem mluví. I když, pravda, ne všichni. Rozhodně tím nechci říci, že můj názor je ten jediný správný, ale rozhodně si myslím, že má větší váhu. Zpočátku mě mrzelo, když se novináři ptali jen na to, jak zafungovaly senátní služby, ale alespoň se mluvilo o tom, že lidé s jakýmsi handicapem potřebují přizpůsobené prostředí, a že tedy při navrhování jakéhokoliv místa je třeba s handicapovanými počítat. Teď do Sněmovny kandidovala nevidomá paní. Myslím, že sněmovní služby měly asi dost zamotanou hlavu, co budou dělat. Já jim to docela přeji. Bez zlomyslnosti, ale příště tam skutečně nevidomý, nebo neslyšící poslanec může být. Ženy spočítáte v Senátu na prstech rukou, je to málo? Je, ale rozhodně by se neměly přijímat nějaké kvóty. Je to věc, která by měla mít naprosto přirozený vývoj. Když žena chce jít do politiky a uspěje, tak tam bude. A tak je to správné. Nic nelze řešit kvótami. Ať už jde o přijímání handicapovaných studentů nebo cikánských dětí do škol, nebo přijímání žen do zaměstnání. Princip pozitivní diskriminace odmítám jako takový. Vždycky se otočí proti té skupině, které má pomoci. Když bude mít zaměstnavatel dva uchazeče o zaměstnání a vybere ženu jen proto, aby naplnil kvóty, vznikne nevraživost. Nehledě na to, že v téhle, řekněme „volné soutěži“, musí vždycky zvítězit ten lepší. A je jedno, jestli je černý, na vozíku nebo kulhá. Důležité je, že je profesionál. Mě osobně by urážel fakt, že jsem byla přijata do zaměstnání proto, že jsem žena a ještě ke všemu na vozíku. Vaše názory na pomoc postiženým vycházejí ze stejných principů? Samozřejmě, že je skupina tak těžce postižených osob, které nejsou schopny uspět v tomto konkurenčním prostředí a jimž je třeba pomoci. To je ten individuální přístup, po kterém volám. Oblast sociální politiky se nedá řešit plošně, ale jedině konkrétní, adresnou pomocí. Například sociální dávky. Jakmile se dávají plošně, každý dostane něco ale v podstatě nikdo nic. To je to nejhorší, to je plýtvání penězi, kterých je málo. Je škoda, že na tohle naši čelní představitelé neslyší. Reakce na tyto moje názory jsou často až zlé. Na jaře jsem byla na jednání ředitelů ústavů sociální péče. Jely jsme tam s mojí tajemnicí a těšily jsme se, jak se bude mluvit o péči o klienty. Slovo klient nepadlo ani jednou. O obyvatelích domovů se mluvilo stylem: Oni nám TO přivezou a my se o TO musíme starat. Když jsem se přihlásila se svými názory, měla jsem docela obavy, jestli nebudu kamenována. Pak jsem si říkala – nediv se, vždyť ty bys těmhle lidem chtěla vzít chleba! Já říkám, že by se měla zajistit i možnost péče v domácím prostředí a oni počítají – co klient, to příspěvek, nebudou-li klienti, nebudu mít zaměstnání. Znám mnoho lidí s těžkým postižením. Stačil by jim asistent, třeba jen na pár hodin, a nemuseli by jít do ústavu. A uznejte, že žít ve vlastním prostředí není přepych ani nic mimořádného, to snad chceme každý. To, že jste postižena, vám snad nemusí upírat právo na život podle vlastních představ a na svobodnou volbu! Tohle asi zákon tak docela nevyřeší... Jen částečně. Vymezí určité mantinely. Spíš věřím ve výchovu lidí. Prvním krokem je integrované školství. Už v mateřské škole by mělo být samozřejmostí, že jsou tam i děti s různým typem postižení. Nevidím nejmenší důvod, proč by tam nemohly být. A pokud budou děti takhle vyrůstat, nebudeme potřebovat žádný zákon, který by určoval, kolik má být kde a jakých lidí zaměstnáno, jak je potřeba pro handicapované upravit objekty. To vidím na svých dětech. O vás je známo, že nemáte ráda, aby vás někdo přehnaně "opečovával". Kde jsou hranice mezi naprostou lhostejností, adekvátní pomocí a přehnaným opečováváním? To je velice individuální. Někdo si snadno dokáže říct o pomoc. U některých mívám pocit, že dokáží handicapu dokonce až zneužívat. A jiný se raději přizabije, jak se snaží si něco podat, než by si řekl o pomoc. Mezi ty patřím já. Najít hranici, kdy už pomoc vnucuji a kdy jsem ještě nevšímavý, je strašně složité, pokud člověk není pro tohle vybaven nějakým zvláštním citem. V tom je neuvěřitelný můj muž. Zpočátku jsem si myslela, že má s postiženými zkušenosti. Nevěřila jsem, že by člověk, který je poprvé v kontaktu s někým na vozíku, přesně věděl, co dělat a co nedělat. Je to otázka empatie. Pro kontakt na ulici stačí málo. Tomu, kdo má pochybnosti, vždycky radím – nehrňte se k člověku na vozíku. Přistupte k němu a zeptejte se – Můžu vám pomoci? A jak? Odpověď bude ano, tak a tak, anebo ne. Nevnucujte se. Nikdy netoužíte po pomoci? Zažila jsem nedávno „Den blbec“, na který hned tak nezapomenu. Jela jsem domů a těšila se, jak za sebou zavřu dveře. Vyhrazené parkovací místo před domem bylo obsazené. Našla jsem jiné, vyndávala jsem vozík z auta a ... nikdy se mi to nestalo, ale ten den mi spadl na silnici. Není tak jednoduché ho zvednout, když se nemůžete opřít o nohy, musíte se držet jednou rukou volantu a druhou jej zvedat. Rvala jsem vozík a na druhém chodníku seděli před obchodem dva čtyřicátníci, koukali se na mě a vypadali, že uzavírají sázky, jak to dopadne. No dopadlo to dobře – vozík jsem zvedla. Na chodníku jsem ještě trefila dva psí výkaly. Cestou z kopce k domu mi prokluzovaly ruce ... šla jsem rovnou do koupelny, asi půl hodiny jsem všechno drhla a když to bylo hotové, rozplakala jsem se. To byl okamžik, kdy mi ti dva před krámem mohli pomoci. Kdyby se zvedli a řekli, jestli mi to můžou podat? – řekla bych, to budete hodní. Jako architektka se věnujete i odstraňování bariér. Ale s tím jste asi na studia původně rozhodně nešla? Na fakultu jsem šla kvůli architektuře obecně. Pak mě asi nejvíc bavily interiéry a stavby pro dočasné ubytování – hotely a podobně. Okolnosti se vyvíjely jinak, ale teď jsem paradoxně u interiérů zase skončila. Protože myslím, že nejdůležitější je pro člověka s postižením dobré a vhodné bydlení. Pokud bydlí v bytě s bariérami, kde se sám bez pomoci nedostane ani na toaletu, to už je ztráta lidskosti. Proto bydlení řadím výš, než stoprocentně přístupné město. Je to samozřejmě otázka do diskuse na filozofické úrovni a já tím nechci v žádném případě popírat potřebu přístupného města a jeho objektů. Vy jste napsala o bezbariérovém bydlení už dvě knížky. O čem jsou a co v nich řešíte? Ta první byla spíš psychologická, i když tam byly i návody, jak by mělo bezbariérové prostředí vypadat. Víc jsem ale psala o tom, jak se s handicapem vyrovnat a jak by se s ním měli vyrovnávat členové rodiny. Druhá, už odborná, knížka vyšla před třemi týdny, jmenuje se Projektujeme bez bariér, vydalo ji Ministerstvo práce a sociálních věcí a už je rozebraná. V České komoře architektů byla rozebraná během dvou dnů. To považuji za obrovský úspěch. Projektování, to je přesnost, logika, počítání. Využijete to v Senátu? Určitě. I tady by měly jednotlivé zákony do sebe zapadat, vše by mělo být přesné. Ale realita je někdy trochu jiná. Děsí mě, když se věci pustí nehotové, nelogické, nepřesné. Naposledy to byl zákon o transplantacích, který říká, že odebírat orgány lze až po pitvě. Ta trvá i několik dnů a některé orgány jsou vhodné pro transplantaci pouze dvě hodiny od odebrání. Když pak slyším, že si s tím praxe nějak poradí, pak propadám do hluboké deprese a někdy si začnu říkat – co tady dělám? Michaela Matuštíková (Autorka je redaktorkou časopisu Vlasta)