 |
       |
|
|
|
|
||||
|
Média Podmínky k životu si máme vyjednat, nebo vykřičet? Ve zkráceném znění otištěno v Hospodářských novinách 11.7.2003 Institut veřejného slyšení Senátu je využíván velmi vzácně. Za celou dobu existence Senátu jich bylo uskutečněno pouze šest. Samotná témata, pro příklad uvádím Problematika vysokých škol, Xenofobie a rasismus, Zahraniční politika ČR, hovoří jasně o tom, že v rámci veřejného slyšení se projednávají pouze velmi závažné problémy. K projednávání daného tématu jsou pozváni „znalci a jiné osoby, které se mohou k danému tématu vyjádřit a podat informace“ (Zákon o jednacím řádu Senátu). Poslední veřejné slyšení Senátu se konalo dne 10.6. na téma Zákon o sociální pomoci. (Výstižnější název by rozhodně byl Neexistence zákona o sociální pomoci [potřebnost]). Na jednání byli pozváni zástupci organizací zastupujících zájmy psychicky, tělesně či smyslově handicapovaných osob. Pozvánky byly rozeslány desítkám neziskových organizací z celé republiky. Pozvání přijali i ti nejdůležitější, ti, kteří o zákonu rozhodují: zástupci Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí. V rámci veřejného slyšení mají lidé ojedinělou možnost dotázat se na názor nebo postoj k danému problému přímo těch, kteří vytvářejí zákony a jsou odpovědni za tvorbu prostředí, ve kterém postižení žijí. Bylo smutné pozorovat, jak se sál těmi, o které se tentokrát jednalo, zaplňuje jen velmi řídce. Často od handicapovaných lidí slýchám otázku, co tam, v tom Senátu pro nás děláte, paní senátorko? Uspořádání veřejného slyšení na téma zákona o sociální pomoci – potřebnosti, byla pro handicapované příležitost říci přímo na parlamentní půdě, jak si představují, že by jim měl stát život s postižením usnadnit, co konkrétního potřebují, mohli se vyslovit, že nechtějí žít za zdmi ústavů, ale v rodinách. Až na pár výjimek to neudělali. Mohli jsme vidět jen stále stejné tváře, pár ostřílených matadorů, kteří se již léta za práva handicapovaných „bijí“… Mnozí si mohou říci, že se postižení nemohli dostavit, protože jim v tom brání bariéry hromadných dopravních prostředků, možná, že i drahé jízdné, nebo přímo jejich zdravotní stav. Ale chyba lávky! Na 30.6. byla svolána demonstrace handicapovaných před Úřadem vlády. Kdyby takové množství lidí, které se na demonstraci objevilo, přijelo na veřejné slyšení, Rytířský sál Senátu by praskal ve švech. A tak se nabízí otázka: postižení, chcete o problému v klidu diskutovat a argumentovat, nebo jen křičet na ulici v anonymním davu? A nebo, snad, je důvod neúčasti na veřejném slyšení prozaičtější? Již v době konání veřejného slyšení byl znám termín protestu před Úřadem vlády. A já se ptám také médií: co je pro vás atraktivnější? Diskuse, nebo dav různě postižených (nevidomých, neslyšících, těžce chodících, vozíčkářů, …) na ulici? Podle reakcí médií je odpověď jednoznačná. O konání veřejného slyšení a jeho velkém, léta neřešeném problému, nikde nepadlo ani slovo. Emotivním výkřikům na ulicích byl dán velký prostor jak v elektronických médiích, tak v tištěných. A asi si to uvědomili i postižení. Nechce se mi totiž uvěřit, že se před diskusí raději skryli v davu. Doufám. Daniela Filipiová, senátorka (ODS)
|
