Časopis Vozíčkář (www.chdh.cz/liga/) 2/99 Povídání o bydlení II. – Obývací pokoj, zásady navrhování nábytku pro osoby s postižením – vozíčkáře V minulém Povídání jsme se bez bariér dostali do domu a do předsíně bytu. V druhé části tohoto miniseriálu se budeme věnovat obývacímu pokoji. Obývací pokoj je místem v bytě, kde se většinou setkává celá rodina, je místem, kde se soustředí život rodiny. Většinou zde máme umístěnou audio-video techniku. V obývacím pokoji přijímáme a často i hostíme návštěvy. Často se v obývacím pokoji objeví i pracovní místo. To je však téma jednoho z dalších Povídání, a tak se dnes budeme věnovat tzv. klasickému obývacímu pokoji. Vzhledem k polyfunkčnosti (víceúčelovosti) této místnosti není vůbec jednoduché její zařízení, respektive vybavení nábytkem. Při zařizování pokoje myslíme jednak na své pohodlí, na estetičnost, někdo i na efektnost, někdo preferuje především praktičnost. Vozíčkář to má ještě komplikovanější. Musí uplatnit nejen osobitý vkus, ale zejména musí „objevit“ v obchodě to, co mu bude účelně sloužit. Středem většiny našich obývacích pokojů bývá pohovka a křesla, tedy sedací souprava. Ale je třeba si uvědomit, že i když to bývá zvykem, mít takto vybaven pokoj, není to nutností. K čemu bude vozíčkáři sloužit masivní sedací souprava s robustními křesly, se kterými je těžká manipulace, zabírají spoustu místa, kterého má vždy vozíčkář nedostatek. Většinou svým klientům radím, aby nepodlehli třeba lákavé nabídce na koupi sedací soupravy, a zakoupili si jednotlivá křesla a k nim samostatnou pohovku, pokud jí nezbytně potřebují například pro příležitostné přespání hostů. Proč koupit jednotlivá křesla? Tato volba umožní pořídit křeslo každému na míru. Ve většině obchodů máte možnost si kupovaný nábytek „vyzkoušet“. Neváhejte a využijte této možnosti. Pohovte si, zvažte, jak se vám přesedá z vozíku a zpět. U osoby pohybující se o berlích je zvlášť důležité zkusit si, zda křeslo není příliš měkké a zda se při usednutí do něj nezaboříme. Jsou křesla, za kterých se těžko vstává i atletovi. Mít v bytě vhodné křeslo je i pro vozíčkáře věc, kterou by neměl podceňovat. Myslí, že i pro sobu, která pro přesedání potřebuje dopomoc druhé osoby – asistenta, je to důležité zejména z důvodu polohování. Noční můrou, a bohužel často i realitou, jsou u vozíčkářů proleženiny-dekubity. Vzniku těchto proleženin můžeme právě zabránit, nebo alespoň zmenšit jejich riziko právě častou změnou poloh. Ideálním řešením pro polohování a zejména pro relaxaci páteře, která je v sedu namáhána asi desetkrát více než ve stoji, jsou relaxační křesla. Jedinou nevýhodou těchto křesel je jejich cena. Ale možná bychom se mnohdy měli zamyslet při zařizování pokoje, zda zakoupit sedací soupravu, která je impozantní, ale pro nás zcela nevyužitelná, nebo zda si pořídit relaxační křeslo, které pro nás bude velkým zdravotním přínosem. Zbaví nás bolesti zad, zabrání nebo výrazně sníží riziko výskytu dekubitů. Jaké požadavky by mělo splňovat klasické křeslo? Rozhodně by mělo mít vyšší sedák, tedy alespoň ve výši 42 – 45 centimetrů. Výška sedáku vyplývá do jisté míry ze zdatnosti vozíčkáře (nebo těžce chodící osoby) a z výšky sedáku vozíku. Na trhu se vyskytují i taková křesla, která mají v sedáku zabudované jakési katapultační zařízení, které těžce chodící osobě ale i starším lidem, kterým se obtížně vstává, pomůže do stoje. Katapultační zařízení je buď mechanické, jakási pružina, nebo může být na elektrický pohon. nemusím asi zdůrazňovat, že nepůjde o nejlevnější výrobek, ale v rámci snahy o podrobnější informace tyto výrobky uvádím. Každé křeslo by mělo rozhodně nemělo mít příliš měkké čalounění, a to z toho důvodu, který jsem uvedla již výše, abychom se do křesla nezabořili, což by ztížilo vstávání. Je třeba v měkkosti čalounění nalézt kompromis. Příliš tvrdý sedák může zejména u štíhlých až hubených lidí způsobit otlaky, v horším případě proleženiny. Problém lze vyřešit i položením antidekubitní sedačky přímo na křeslo. Pak si můžeme dovolit tvrdší čalounění bez rizika. Každé křeslo by mělo mít područky. Nejen z hlediska pohodlí, ale zejména proto, že nám pomohou při přesedání. Výška područek vyplývá z konkrétních potřeb jednotlivce. Rozhodně by však měla být pevné a ne měkce čalouněné, abychom měli při vstávání pevnou oporu. Co se týče volby potahu z hlediska praktičnosti, měl by být z přírodního materiálu. Koženkám nebo jiným materiálům, u kterých při delším sezení hrozí zapaření, se musíme rozhodně vyvarovat. Velmi praktické je křeslo, jehož potahy lze vyměnit a vyprat. Nemenší pozornost bychom měli věnovat opěradlu křesla. To by nemělo být nižší než 30 centimetrů. velmi se přimlouvám za křesla v takovou výší opěradla, kdy si lze pohodlně opřít i hlavu, popřípadě ji opřít i do boku. Proč? Asi každý z nás někdy u televize, nebo při odpočívání v křesle usnul. Spánek s hlavou v nepřirozené poloze rozhodně našim již tak namáhaným krčním páteřím nijak neprospěje. Výška opěradla by tedy měla být asi 75 – 80 centimetrů od sedáku. Důležitý je i správný sklon opěradla. Opěradlo by nemělo být kolmé, ale ani příliš skloněné. Důvodem je opět snadné vstávání. Snad nemusím říkat, že ideální je křeslo s možností nastavení polohy, sklonu, opěradla podle individuálního požadavku. Bude-li ovládací zařízení na elektrický pohon, nebude mít vaše křeslo chybu. Důležitým doplňkem křesla by měla být podnožka. I podnožka je důležitá pro polohování, a to zejména zkrácených podkolenních vazů. Letití vozíčkáři určitě vědí, co mám na mysli. V obývacím pokoji nemáme ale pouze křeslo. Umisťujeme sem i různé skříně, police, knihovny. Ty mohou být různě hluboké od 30 do 60 centimetrů. Při koupi police nebo skříně je hloubka závislá na výšce. Dá se říci, že čím je police (nebo skříň) hlubší, tím musí být nižší. Důvod je prostý. Tak zvaná dosahová vzdálenost osoby na vozíku. Obecně lze říci, že předměty jsou pro vozíčkáře dostupné jsou-li umístěny cca 140 centimetrů nad podlahou. Samozřejmě, že zde rozhoduje mnoho dalších faktorů, jako například míra postižení, vzrůst člověka apod. Postaví-li se vozíčkář bokem ke skříni vysoké více jak uvedených 140 cm a hluboké 60 cm, je obsah horní police zcela nedostupný. Vhodné jsou skříně, které mají zanořený sokl, vysoký cca 20 až 25 cm a hluboký 10 až 15 cm. Je-li skříň vybavená takovýmto soklem, umožní to zajet vozíčkáři ke skříni čelem, díky soklu pod ní zajet. Tím se zvětší dosahová vzdálenost osoby na vozíku. Velmi praktický je nábytek vybavený zásuvkami. Ale pozor. Je-li zásuvka příliš nízko, nebo naopak příliš vysoko, je nedostupná. U zásuvek je dosahová vzdálenost vymezena pásem 55 až 100 cm nad podlahou. Je-li zásuvka nízko, může být pro osobu na vozíku těžké předklonění a následné vyjmutí předmětu ze zásuvky. Je-li příliš vysoko, vozíčkář do zásuvky nevidí. Neméně důležitá je při vybavování pokoje, a to nejen obývacího, správná volba podlahové krytiny. Samozřejmě budeme vycházet ze stylu zařízení pokoje nebo celého bytu, ale určité pravidlo zde je. Volně položené předložky a koberečky jsou pro těžce chodící osobu doslova nebezpečné, pro vozíčkáře pastí, do které se při manipulaci na vozíku doslova lapí. Jaké jsou tedy možnosti? Koberec položený po celé ploše pokoje a přilepený k podlaze; dlažba; laminátová podlaha nebo klasická prkenná; efektní je korek. Možností je opravdu mnoho. Možná zde postrádáte povídání o jídelním stole a o židlích, které se často v obývacím pokoji vyskytují. O tom si rozhodně povíme, ale v Povídání o kuchyni a v Povídání o pracovním místě. A co říci o zařízení obývacího pokoje a vlastně celého bytu obecně? Snažme se vždy o praktičnost a o takové zařízení pokoje (bytu), které nám život usnadní. Neargumentujme tím, že to zvládáme i když s obtížemi. Časem a lety se nám to vymstí. Musíme si uvědomit, že život a pohyb na vozíku není z hlediska anatomického přirozený. Naše tělo je stavěno na chůzi, stoj, běh. Pohybem na vozíku zapínáme jinak a jiné svalové skupiny než je přirozené. Nenamáhejme je více než je nezbytně nutné. Možná zdánlivě bez souvislosti se chci ještě zmínit o místnosti, která se k velké škodě v našich bytech téměř nevyskytuje. Touto místností je tak zvaná šatna. Proč se o ní zmiňuji? Máme-li v bytě místnost, která slouží k ukládání oděvů a dalších nezbytností, sníží se nám množství nábytku v obytných místnostech, a tím se zvětší manipulační prostor pro vozíčkáře. Moc bych se přimlouvala, aby se na tuto doslova zázračnou místnost při výstavbě nejen bytových domů, ale i rodinných domků nezapomínalo. Mnoho mých kolegů argumentuje zvětšením plochy bytu. Ale tento argument je lichý. Počítá-li projektant s bytě se šatnou, může zmenšit pokoje o plochu, kterou zabere nábytek. Pokoje bez zbytečného nábytku působí vzdušněji a prostorněji. Nakonec si dovolím ještě jednu poznámku. Možná se mnohým zdá zbytečné zamýšlet se nad dosahovou vzdáleností vozíčkáře, který žije v domácnosti se „zdravými“ členy rodiny. Vždyť jsou vždy všichni po ruce a ochotni cokoliv podat. Omyl. Nejsou a ani nemohou; troufám si říci, že nesmějí. Musíte umožnit svému členu rodiny, který žije s handicapem, maximálně možnou míru samostatnosti. Samozřejmě s ohledem na míru jeho schopností. Daniela Filipiová