Časopis Vozíčkář (www.chdh.cz/liga/) 1/99 Povídání o bydlení I. – Bezbariérové vstupy do domu, výtahy, chodby, vstupní prostory bytu určené pro osoby s postižením Byla jsem požádána redakcí časopisu Vozíčkář, abych se ujala jakéhosi seriálu zabývajícího se problematikou bydlení osob s postižením. Na úvod mi dovolte úvahu o tom, jak se pro osoby s postižením projektuje. Je třeba si uvědomit, že tato problematika je velmi složitá. Z jakého důvodu? Tělesné postižení je velmi „variabilní“. Vyplývá to z mnoha faktorů. Zaprvé to je vzrůst člověka. Měří-li někdo téměř dva metry a má dlouhé ruce, je zde předpoklad, že jeho dosahová vzdálenost (lidsky řečeno – kam dosáhne, aniž by se například vozíčkář musel vyklonit z vozíku bez rizika pádu) je rozhodně větší než u osoby tzv. normálního vzrůstu. Dalším faktorem je druh postižení. Ale ani tady nelze říci, že dva lidé se stejnou diagnózou a na první pohled pro nezasvěceného naprosto stejně handicapované osoby, dokáží stejně snadno, nebo těžce překonávat nástrahy běžného života na vozíku či o berlích. Možná, že to, co nyní uvedu, bude znít přinejmenším podivně, možná, že to vyvolá i polemiku, ale já si myslím, že na mém tvrzení je velký kus pravdy. Problematika pohybu po bytě nebo i po městě u osob se smyslovým postižením se řeší z hlediska architekta mnohem snadněji. Rozdíly, například mezi nevidomými, jsou minimální a záleží ve velké míře na síle osobnosti překonat svůj handicap a vyrazit do „nepřátelského“ prostředí. Pro projektanta je to mnohem jednodušší problém, protože v případě bezbariérovosti pro osoby se smyslovým postižením jde většinou o technické vybavení objektu a ne o zásahy do dispozice, jako je tomu v případě řešení bezbariérového objektu pro potřeby osob s tělesným postižením. Z mé praxe a zkušenosti vyplývá, že vyřešit například bezbariérové sociální zařízení určené veřejnosti, tedy takové, kde se musí počítat s mnoha různými druhy tělesného postižení tak, aby vyhovělo potřebám každého jedince s tělesným postižením, je téměř nemožné. V nejlepším případě projektant uspokojí 90% handicapovaných. Navíc by si laik měl uvědomit, že práce architekta není vůbec jednoduchá. Architekt při své práci musí respektovat nejen požadavky na bezbariérovost objektu, ale i požadavky investora na provoz objektu, požadavky uživatele objektu. Dále je třeba respektovat určité zásady pro projektování daného typu objektu a mnoho dalších požadavků, potřeb a mnohdy i omezení. Možná se vám zdá divné, proč vás obtěžuji tímto dlouhým úvodem. Důvod je prostý. V následujících číslech vás budu provázet obytným domem a radit vám, jak kterou část bytu nebo domu zařídit, vybavit, jaký nábytek si pořídit, jaké jsou hlavní zásady bydlení osoby s tělesným postižením. Rozhodně se najdou mezi vámi lidé, kteří budou reagovat na mé rady tvrzením, že to, co uvádím, jim nevyhovuje, že oni potřebují cosi jiného. A budou mít pravdu. Pouze potvrdí má úvodní slova, že projektovat pro lidi pohybující se na vozíku či o berlích není vůbec jednoduché. Pro architekta je ideální, když může projektovat nebo zařizovat byt pro konkrétního uživatele, se kterým si dlouze popovídá o jeho fyzické zdatnosti a z toho vyplývajících schopnostech, o jeho zvycích. Je ideální, když byt vzniká společnou domluvou, kdy postižený říká, co vyžaduje, a projektant se snaží jeho myšlenky a potřeby uskutečnit. Chci zdůraznit slovo snaží. Není to totiž vůbec jednoduché vcítit se do potřeb druhé osoby, do jejího estetického cítění (i to je důležité, nejen funkčnost, ale byt by měl splňovat i estetické požadavky!). A do jisté míry záleží i na míře arogance projektanta, nebo naopak do jeho schopnosti empatie – vcítění se do problému klienta. Přestože, jak jsem uvedla, není jednoduché dát jednoznačný návod na řešení, věřím, že alespoň některým z vás pomohu při úpravách bytu či domu, tak, aby vyhověly buď vašim potřebám, nebo potřebám vašich blízkých, usnadnily jim život a daly jim možnost začlenění se do pracovního a společenského života. A snad ještě něco než začneme procházet naším imaginárním bytem. Pokud máte v rodině osobu s postižením, neřešte bezbariérovost slovy „ Vždyť my mu rádi pomůžeme …. “. Vím, že to uděláte rádi. Vím, že pomoc druhé, blízké osoby je neocenitelná, potřebná a mnohdy nezbytná. Ale opravdu ne vždy a všude. Snažte se pomoci svému blízkému tak, že vyřešíte vaše bydlení bez bariér a s ohledem na jeho fyzické možnosti, že umožníte vašemu dítěti (právě v případě, kdy je v rodině postižené dítě, je to nejmarkantnější), partnerovi, mamince, či jinak blízké osobě co největší nezávislost a samostatnost. Paradoxně mnohdy pomůžete více, když necháte druhého, ať se o sebe postará sám. Uvědomte si, že nemusíte být vždy po ruce. A co pak? Vstup do domu a vstupní prostory bytového domu a rodinného domu Asi nejčastěji je problém s několika schody buď před domem, nebo v zádveří domu. Principů, jak tuto bariéru odstranit nebo ji překonat, je několik. Úplné odstranění bariéry považuji za nejlepší řešení. Nahradit stávající schody rampou. Na rampu však potřebujeme dostatek prostoru. Rampa by měla mít sklon 1:12 (8,3%), maximálně 1:8 (12,5%). Minimální šíře rampy je 130 cm. U rampy by mělo být zábradlí ve výši 90 cm, kombinované se zábradlím ve výši 30 cm nad úrovní rampy. Toto „nízké“ zábradlí zabraňuje sjetí vozíku předními kolečky z rampy dolů. Povrch rampy by měl být z protiskluzného materiálu, tedy buď dlažby nebo betonové mazaniny (kvalitně provedené!). Musíme si totiž uvědomit, že po rampě se bude pohybovat nejen vozíčkář, ale i například starší lidé a navíc při dešti může na kluzkém terénu uklouznout i zdatný sportovec. Kdy a jak používáme k řešení bezbariérového vstupu rampu. V zásadě můžeme říci, že rampu použijeme tehdy, kdy máme dostatek místa a většinou s tím souvisí i relativně malý výškový rozdíl (3-5 schodišťových stupňů). Jako rampu můžeme například využít přístupovou cestu k domu (obr. 1 – příchod k domu předzahrádkou). Další možnost je umístit rampu podél domu (obr. 2). Na co však musíme pamatovat, je manipulační prostor na konci rampy, a to zejména tehdy, kdy z rampy sjíždíme do boku. Na obou koncích rampy by měl být minimálně prostor 150/150 cm. Jsou však případy, kdy rampu umístit před objekt nemůžeme a k překonání výškového rozdílu musíme požít techniku. Možností je několik. Buď použijeme schodišťovou plošinu, nebo hydraulický výtah, v krajním případě schodolez. Zmiňovat se o různých typech těchto přístrojů je myslím zcela zbytečné. Stačí zalistovat buď tímto číslem, nebo předchozími a najdete zde inzeráty jednotlivých výrobců, které pak můžete kontaktovat. Většina výrobků je variabilní a výrobce vyřeší vaši konkrétní situaci doslova na míru. Nedá se jednoznačně říci, které řešení je nejlepší. Vždy to vyplývá z dané situace a schopností handicapovaného, pro kterého přístup řešíme. Já osobně se ale vždy snažím situaci řešit stavebně, tedy rampou, mnohdy i za cenu většího sklonu rampy. V tomto případě je však nutná konzultace s postiženým. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že není-li rampa delší jak tři metry, může mít sklon až 17%. Já sama bydlím v domě, kde takovýto sklon rampy v zádveří domu je. V domě nás bydlí několik osob s různým typem tělesného postižení a tento sklon rampy zvládáme. Musím však opakovat, že takovéto řešení je opravdu výjimečné a nelze schopnost vozíčkáře zdolat tento sklon rampy zneužívat, a postavit takto strmou rampu i tam, kde je prostor na řešení „předpisové“ rampy. Pokud se setkáme se schody v zádveří domu, ať již bytového či rodinného domu, jsou v podstatě možnosti řešení stejné, jako u prostoru před domem. Jisté odlišnosti mohou nastat u rodinných domků, kde můžeme vstup do domu řešit tak, že schody, které jsou před domem, a schody, které jsou v domě, překonáme jedním zařízením, například výtahem. Výtah můžeme umístit na fasádu domu. I při řešení tohoto zdánlivě jednoduchého případu bych doporučovala kontaktovat architekta. Vždyť by bylo škoda znehodnotit vzhled objektu přistavěním výtahové šachty k domku bez výtvarně-architektonického řešení nového tvaru fasády. Výtah Jedním z řešení, jak zpřístupnit objekt pro osobu na vozíku, je již zmíněný výtah. Umístění výtahu do dispozice domu má také své zákonitosti. Před výtahem musí být manipulační prostor minimálně 150/150 cm. Šířka vstupních dveří má být minimálně 80 cm, já doporučuji 90 cm a to s ohledem na osoby na elektrickém vozíku, kdy je mnohdy manipulace s vozíkem obtížná. Navíc terénní vozíky jsou značně robustní a šíře dveří 80 cm může vyhovět pouze tehdy, je-li nájezd do dveří přímý. Pokud je však třeba najíždět do výtahu do boku, je nutné složité manévrování před výtahovou kabinou. Pak je 80 centimetrů málo. Hloubka výtahové kabiny má být podle vyhl. 174/1994 Sb. Stavebního zákona u novostaveb minimálně 140cm, šířka pak 110cm. Tento údaj je podle mého názoru v mnoha případech opravdu minimální (v případě řešení objektu občanské vybavenosti je tento rozměr zcela nedostačující). Pokud bude některý z čtenářů vybavovat dům nebo rodinný domek výtahem, nechejte si jej udělat na míru. Myslím to tak, že mnohdy tento rozměr nemusí vyhovět. Jde zejména o ty případy, kdy je osoba s postižením uživatelem elektrického vozíku a navíc osobou, která potřebuje pomoc asistenta. Dopomoc druhé osoby je širší problém při řešení bezbariérovosti objektů. Na pomocníka, respektive manipulační prostor pro asistenta, bez kterého se mnoho z nás neobejde, se bohužel zapomíná. Nejznatelnější je tento problém u sociálního zařízení. Ale o tom se zmíníme až v některém z příštích pokračování „Povídání o bydlení“. Ale zpět k výtahu. Ve výtahu je velmi důležité správné umístění ovládacích prvků. Většinou se uvádí, že by měly být ve výši cca 80 cm nad úrovní podlahy. Pamatujme však na osoby s postižením horních končetin. Z praxe se ukazuje nevhodné místo, kam se ovládací panel obvykle umísťuje. Většinou jej nalezneme za dveřmi výtahové kabiny, tedy asi 15 až 20 cm od rámu dveří. Představte si však osobu na elektrickém vozíku, která má problém se zdvihnutím paží, respektive se zapažením. V tomto okamžiku, je těžce tělesně postižený sice ve výtahu, který mu má pomoci při překonávání bariéry – schodů, ale je zcela bezmocný. Výtah jako by nebyl. Proto doporučuji umístit ovládání výtahu do úrovně jednak nižší, cca 70 až 75 cm, jednak do vzdálenosti cca 70 cm ode dveří výtahové kabiny. Vstupní prostory domu Ve vstupních prostorách rodinného domu nebo bytového domu, bychom měli mít na mysli manipulační prostor pro osobu na vozíku. (Ale nejen tam, tento pojem nás bude provázet při projektování či zařizování všech prostor bytu) Tímto prostorem je kruh o průměru 120 až 150 centimetrů. Řešíme-li prostor pro konkrétní osobu na mechanickém vozíku, postačí nám kruh o průměru 120 cm. U veřejného objektu, nebo řešíme-li prostor pro osobu na elektrickém vozíku, vždy počítáme s místem, které zabere kruh o průměru 150 cm. Podrobnosti o zařízení zádveří bytového domu si asi uvádět nebudeme, protože to není předmětem našeho povídání. Se zádveřím se však můžeme setkat u rodinného domku. Zde s tímto prostorem rozhodně kalkulovat musíme. Navíc bychom měli při zařizování zádveří nebo předsíně počítat s místem pro druhý vozík, který používáme venku, respektive doma. Minimální místo na vozík je široké 80 cm a dlouhé 120-150 cm, podle typu vozíku. Předsíň U bytu v bytovém domě odpadá většinou zádveří a my vstupujeme rovnou do předsíně. K čemu slouží předsíň? V některých denních hodinách, nejčastěji po ránu je to prostor, kde se doslova srazí celá rodina. Pokud je členem rodiny vozíčkář, může se při nedostatku prostoru stát, že se vozíčkář stává objektem, o který ostatní členové rodiny doslova zakopávají. Jako ostatně u všech místností bytu musíme počítat i v předsíni s dostatečným manipulačním prostorem, kterým je kruh o poloměru 120 – 150 centimetrů, podle typu vozíku. Přinejmenším zde musíme počítat s místem pro druhý vozík. Toto vyhrazené místo by mělo být minimálně široké 80 cm a dlouhé 120 cm. Další důležitou zásadou je směr otevírání dveří. Je třeba si uvědomit, že místnost se zmenšuje o prostor, který zaberou dveřní křídla. Otevírají-li se dveře do místnosti, musíme zde počítat s prostorem pro „odjetí“ vozíčkáře ode dveří. Dále je nezbytné upravit samotné dveřní křídlo. Úprava tkví v tom, že na křídlo dveří umístíme madlo. Madlo se připevní na tu stranu křídla, odkud není vidět závěs – pant – dveří. Ovládací prvky, a to platí obecně, nejen pro předsíň, umístíme do výše 80 – 110 cm nad úroveň podlahy. Co rozumíme pod pojmem ovládací prvky? Jsou to vypínače, zvonky, domácí telefon, zásuvky apod. Důležité je i umístění těchto prvků od rohu místnosti (Viz obr. 4 – umístění ovládacích prvků). Předsíň musíme pochopitelně vybavit i vhodným nábytkem. Hlavní zásadou při nákupu vhodného nábytku je hledisko „dosahové vzdálenosti“. Dosahová vzdálenost je laicky řečeno místo, kam osoba s postižením dosáhne. Ve směru horizontálním je maximální výška prostor dosažitelných osobou na vozíku 140 cm nad úrovní podlahy. Důležité při umísťování nábytku je rovněž dispoziční umístění skříní či ostatních kusů nábytku. Před skříní, nebo policí musí být manipulační prostor potřebný pro otevření skříně. Vzhledem k tomu, že vozíčkář při otevírání skříně (stejně jako dveřního křídla) musí od skříně odcouvat, doporučuji skříně s posuvnými křídly. Důležité při volbě nábytku jsou i úchytky, a to zejména tehdy, kdy je vozíčkář postižen i na horní končetiny. Úchytky by rozhodně neměly být pouhými knoflíky. Nejvhodnější jsou úchyty ve tvaru písmene „U“, cca 7-10 cm širokého a hlubokého cca 4 cm. V předsíni nesmí chybět ani zrcadlo. Zde dbáme především na bezpečnostní hledisko. Zrcadlo musí být přichyceno pevně, aby nedošlo při manipulaci s vozíkem k jeho sražení ze zdi. Dále je nutné, aby jeho spodní hrana byla ve výši cca 40 cm nad podlahou. Na závěr dnešního úvodního „Povídání“ mi dovolte poznámku. Rozhodně si nemyslím, že jsem vyčerpávajícím způsobem představila daný problém. Dalo by se popsat mnoho stran a stále by bylo co řešit. Toto povídání berte pouze jako podklad pro zamyšlení se nad problémem, jako základ pro vaše úvahy, jak vyřešit vaše bydlení. Daniela Filipiová