Média a rozhovory ROZHOVOR V RADNIČNÍCH NOVINÁCH, listu MČ Prahy 3. Č 5/2000 NA NÁVŠTĚVĚ U... architektky Daniely Filipiové „Není nic horšího, než sedět doma a lkát nad svým osudem“, říká Daniela Filipiová. V roce 1982 absolvovala ČVUT, před 14 lety se podrobila neúspěšné operaci, jejímž výsledkem bylo trvalé ochrnutí dolních končetin. Dnes podniká v oboru konzultace a projektování staveb se zaměřením na interiér a je předsedkyní pracovní skupiny za odstraňování bariér při České komoře architektů. Tato sympatická a energická žena se narodila v Praze 3 na Vinohradech, kterým zůstává stále věrná. • Co pro vás znamenal fakt, že budete odkázána na invalidní vozík, a jak jste se s ním vyrovnala? Zpočátku mně doktoři tvrdili, že chodit budu. Měla jsem koupený zájezd do Jugoslávie a těšila se na rekondiční plavání, ale místo toho jsem seděla na vozíčku v Kladrubech, kde mně doktoři slibovali, že budu chodit do Vánoc. Ale ani potom se nic nezměnilo a pomalu mi začalo docházet, že zkušení vozíčkáři měli pravdu, když říkali - na chůzi zapomeň. Tohle zjištění nebylo vůbec příjemné i proto, že jsem tehdy byla sama s tříletou dcerou. A život se mi změnil od základů. Víc než rok jsem se psychicky srovnávala, pak jsem však pochopila, že se s tím dá a musí žít. Důležité je, koho potkáte. Od lidí, kteří mluví o tom, že „za živa“, a myslí tím „když, jste chodila“, nic nezískáte. Zjistíte také, kdo je a není opravdový přítel. Mně z minulosti zůstal jediný. • Vrátila jste se k práci architektky, podnikáte... Nejprve jsem znova nastoupila do Krajského projektového ústavu a ještě než se rozpadl, jsem odešla do soukromého ateliéru. Chyběla tam však příznivá tvůrčí atmosféra, a tak jsem na čas s architekturou skončila a živila se překládáním. Potom jsem si začala uvědomovat svůj úhel pohledu architekta-vozíčkáře například na dostupnost obchodů a napadlo mě to zužitkovat. Začala jsem spolupracovat s pražskou organizací vozíčkářů a pomáhat lidem upravit vstup do domu i byt. Dnes působím na kolegy i přes Českou komoru architektů. Je dobře, že před šesti lety vznikla Vyhláška 174/1994 Sb., kterou se stanoví požadavky na bezbariérovost města a jeho objektů. Její ustanovení se vztahují kromě tělesně či smyslově postižených i na staré lidi a rodiče s dětmi do tří let. S oblibou říkám; že každý se alespoň jednou v životě stane jejím uživatelem. Všechny stavební úřady by dnes podle ní měly postupovat při stavebním řízení. • Říkáte měly by - jak je to ve skutečnosti? Se stavebními úřady mám spíše negativní zkušenosti. Aplikace vyhlášky bývá opomíjena. Úředník jako konzultant nemá a ani nemůže mít dostatek odborných vědomostí. Proto by veškerou zodpovědnost měl nést odpovědný projektant. Také by se měly více zohledňovat požadavky konkrétního uživatele a neřídit se jen platnou normou: Ale to je věc revize vyhlášky. • Cenné poznatky jste shrnula do knihy Život bez bariér, komu je určena? Publikaci vydalo nakladatelství GRADA, ale není vyloženě odborná, protože fyzické bariéry nejsou tak těžko překonatelné jako ty psychické. Stává se, že se na bezbariérové úpravy seženou peníze, ale majitel domu je nepovolí. Knížka by měla ukázat; co to bezbariérovost vlastně je. Já si myslím, že to je psychologicko-filozofický pojem. Jde o to ptát se a snažit se pochopit. • Knížka měla úspěch, nebudete v psaní pokračovat? Ráda bych na podzim, v rámci výstavy Rehaprotex, vydala knižně návod, jak projektovat bez bariér. Není to lehké, protože existuje například mnoho druhů tělesného postiženi a není možné nalézt stoprocentní řešení. Cílem je vyhovět alespoň většině. • Po listopadu 1989 se mnohé změnilo, jaká je vaše zkušenost? Změny jsou viditelné na první pohled. Dříve jste vozíčkáře na ulicích nepotkali, dnes je to běžná věc. Z nedávných průzkumů Mladé fronty DNES zaměřených na přístupnost objektů občanské vybavenosti vyšla nejlépe Praha. Zjistilo se ale, že v průměru je asi 75 % objektů bariérových. Tady si neodpustím odbočku. U staveb občanské vybavenosti pamatuje Vyhláška 174/1994 Sb. z hlediska přístupovosti na veřejnost, nikoli už na případné handicapované zaměstnance. Přesto mají podniky s více než 20 zaměstnanci stanoveno, kolik osob s handicapem musí zaměstnat. Také ale z praxe bohužel vím, že ne všichni práceschopní vozíčkáři možnosti chodit do práce využijí. Někteří raději vynaloží veškerou energii na vyřízení sociálních dávek místo na získání práce, za kterou by dostali více peněz. Pomohla by jim to i psychicky, protože není nič horšího, než sedět doma a lkát nad svým osudem. • Vy jdete v tomto směru příkladem. Máte rodinu, vychováváte dvě dcery (17 a 7) a ještě stihnete organizovat třeba módní přehlídku... Šlo o profesionální módní přehlídku, kterou v hotelu Diplomat pořádala letos již čtvrtým rokem Pražská organizace vozíčkářů. Nejprve jsem jen pomáhala s návrhem scény, ale další tři ročníky jsem již organizovala úplně sama. Modely našich předních návrhářek tu předvádějí i vozíčkáři, hlavně rekordmani v atletice či plavání, kteří se snaží žít úplně normálním životem. To pochopitelně znamená, že se také chtějí líbit. Eva Horníčková