Média a rozhovory PÁTEK (příloha Lidových novin), č. 5/1999 TUDY TO NEJDE Reportáž psaná na vozíku Renata Kalenská „Vždyť je to docela jednoduché,“ říkala jsem si v kanceláři Pražské organizace vozíčkářů. Seděla jsem na invalidním vozíku a jezdila tam a zpět. Zvládla jsem dokonce i přesun do vedlejší místnosti. Tvářila jsem se triumfálně, jen opravdoví vozíčkáři, kteří můj výkon pozorně sledovali, se potutelně usmívali. Brzy jsem poznala, proč. Stačilo vyrazit do pražských ulic. V tom okamžiku se invalidní vozík proměnil v nezvladatelné monstrum, na které jsem byla krátká. Nebezpečí na mě číhalo takřka na každém kroku. Pozor, díra v chodníku! A tady sklo! Plivanec! Psí lejno! Lidská lhostejnost! O tom, jak jsou ulice našeho hlavního u města přizpůsobené potřebám vozíčkářů, se dá povídat hodiny a hodiny. To však není nic ve srovnání s praktickou zkušeností. Stačí do takového vozíčku (nikoli elektrického) nasednout a projet, lépe řečeno probalancovat, pražským centrem. „Raději nás bude doprovázet osobní asistentka, kdybyste potřebovala pomoc,“ upozorňuje Daniela Filipiová. Pracuje v Pražské organizaci vozíčkářů jako architektka. Své práci rozumí - je jednou z tělesně postižených a ví, jaký problém dokáže způsobit obyčejná díra v chodníku. Cítím se trochu podceněná - všichni přece viděli, že jsem se v kanceláři s vozíkem docela rychle skamarádila. Vyjíždíme. Já a Daniela vpředu, za námi jde asistentka. A okamžitě mám první problém. Chodník se svažuje k silnici. Tak mírně, že jako chodec bych to vůbec nepostřehla. Ale v roli tělesně postižené to sotva zvládám. Namísto rovné jízdy po chodníku kličkuji. Doprava, doleva, doprava, doleva. Cítím pohledy kolemjdoucích. Zřejmě se domnívají, že jsem teprve po nedávném úraze a na vozíku se zaučuji. Kromě soupeření se sklonem chodníku musím dát pozor, abych nenajela na uvolněnou dlažební kostku, kterých se tu všude kolem válí desítky. „Tak tohle tedy nebude žádná legrace,“ říkám si v duchu. „Točte jen jedním kolem, tak nesjedete na silnici,“ radí paní Daniela. Mám co dělat, aby mi neujela. Projíždíme pasáží Kotva. „Pozor, ať nevjedete do díry,“ slyším asistentku. Nejvíce mě překvapuje, že kromě děr se musím vyhýbat i lidem. Procházejí pasáží, nevidí, neslyší... Psí výkal v ruce „Tady v centru je to docela dobré, ale představte si, jaký problém mají vozíčkáři v místech, kde jsou chodníky znečištěné psími výkaly,“ říká jednačtyřicetiletá Daniela. Stačí nedávat chvilku pozor, a takové lejno přejedete. Psí výkal na kole má vozíčkář okamžitě i v ruce, v lepším případě na rukávě. Trochu mi to nedává smysl, nedotýkám se přece gumy ale obruče umístěné kus od ní. „Tak se podívejte na své rukávy,“ směje se Daniela. A opravdu, ještě před chvílí černá předloktí mají šedou barvu, jako bych se vyválela v prachu. Nebyl by prý problém obruče o kus posunout, jenže potom by tělesně postižený nemusel projet dveřmi do toalety. Možná vůbec nejlepší by bylo jezdit s gumovými rukavicemi. „Taky se mi to už stalo. Až před svým bytem jsem si uvědomila, že mi obruč nějak prokluzuje. Aby ne, když jsem opravdu měla ruku od psích výkalů. Dneska už s sebou v autě vozím hadry a dezinfekci,“ vypravuje Daniela a zpomaluje. Já už totiž ztrácím síly A to „cestujeme“ čtvrt hodiny. „Já vás chvilku povezu, jestli jste unavená,“ nabízí se dočasná osobní asistentka. Můj zoufalý pohled mluví za vše. Nikdy bych neřekla, že jízda na invalidním vozíku je taková dřina. Daniela se směje a ubezpečuje, že bych si za čas zvykla. Po chvíli se obracíme a jedeme navštívit obchodní dům Kotva. Právě obchodní domy jsou jedny z mála možností, kde může člověk na invalidním vozíku vcelku bez problémů nakupovat. Jejich architekti totiž mysleli i na tělesně postižené, kteří se svým vozíkem na vysoký schod, jaké bývají právě před menšími prodejnami, nevyskočí. Po cestě jsme minuly několik menších obchůdků a počítaly jsme, které bychom mohly navštívit. Žádný - všude nám bránil jeden jediný schůdek před vchodem. „Já jezdím s manželem nakupovat jednou za čtrnáct dní do hypermarketu. Ty jsou bezbariérové a nakoupíte tam všechno,“ vysvětluje paní Daniela. Já jsem mezitím nasbírala síly a opět si svůj vozík kormidluji sama. Srážka vozíku s automobilem Jsme v Kotvě. Nebyl žádný problém se sem dostat, horší je to s lidmi uvnitř. Chvíli co chvíli brzdím, protože mě nikdo nevidí (nebo nechce vidět). I když mám vztek, nehodlám to do nikoho napálit. A tak kličkuji, zastavuji a zase se rozjíždím. „Už mockrát se mi stalo, že se mi někdo musel vyhnout a tvářil se, jako bych byla obtížný hmyz,“ upozorňuje Daniela. V kanceláři bych jí to nevěřila, tady se za kolemjdoucí stydím. Vyjíždíme ven. Pěkně z kopečka, zvládám to na jedničku. Brzdím přesně tak, jak je potřeba, žádný problém. Jen mě pálí dlaně. „Zkuste si to zpátky jestli ten kopeček dokážete i vyjet,“ radí asistentka. Jde to hodně ztěžka, sunu se nahoru kousek po kousku. Koutkem oka vidím, že poblíž stojící muž s velkým zájmem sleduje, jestli se mi podaří nájezd vyjet, nebo se pozadu zřítím zpátky. Že by pomohl, ho ani nenapadne. Připadám si jako vítěz, skutečně jsem se dostala bez cizí ruky, kam jsem potřebovala. Sjíždím zpět, kde čekají obě ženy Opět jedeme po svažujícím se chodníku. Pomoc asistentky odmítám, tohle přece musím zvládnout sama. Jenže ouha, vozík si se mnou dělá, co chce, a já se řítím přímo na boční kapotu automobilu stojícího na chodníku. Asistentka mě zadrží a ihned odváží pryč. Asi čtyřicetiletý řidič bílé felicie mě, zdá se, nevnímá. Pilně studuje cosi na palubní desce. Cítím úlevu a vděčnost, že mi nevynadal. „To se ani nedivte! On moc dobře věděl, že byste mu měla vynadat vy, protože na tom chodníku neměl co dělat,“ rozčiluje se asistentka. Policie prchá Naše putování pokračuje. Daniela podává přesné instrukce, jak nejbezpečněji sjet z chodníku. Pěkně pomalu, mírně se zaklonit, ať nepřepadneme dopředu. Chvíli koketuji s myšlenkou, že bych se z vozíku naschvál zřítila. Našel by se tady na ulici někdo, kdo by si všiml invalidní ženy válející se v prachu? Nakonec odolávám a poslušně sjíždím. Přesně podle instrukcí. Nájezd na opačné straně je ovšem obsazen. Parkuje zde policejní vůz. Naštěstí si strážci zákona včas všimli fotografa, který nám kráčí v patách. „Dopraváci“ naskakují do vozu a odjíždějí, aniž by čekali, až je o to dvě ženy na invalidním vozíku poprosí. Vskutku duchapřítomná policie... Opatrně! Nájezd není dobře udělán, i když buďme rády, že tu alespoň nějaký vůbec je. Pak by nám nezbývalo nic jiného, než jezdit tak dlouho, dokud nenajdeme místo, kde je nejen sjezd z chodníku, ale i nájezd na opačné straně. Takže rozjet se, ale ne příliš zprudka, to by vás to mohlo vyhodit z vozíku a vy byste si mohli rozbít hlavu. Mírný předklon. Statečně se kodrcáme po nerovném povrchu pražské ulice dál. „Možná si dám k vozíku namontovat tachometr, abych věděla, kolik mám za ten den najeto. To by vlastně bylo dobré, kdyby si invalidé podávali inzeráty na seznámení, kde by neudávali věk, ale počet najetých kilometrů,“ směje se Daniela. Ta představa rozesměje i mě. A lidé se otáčejí. „Dvě ženské na vozíku, čemu se asi tak můžou smát,“ říkají jejich udivené pohledy Sklo, nebo plivanec? Paní Daniela už má těch kilometrů najeto dost. Invalidní vozík se stal součástí jejího života před třinácti lety (vrozená malformace míchy). Před úplným ochrnutím a trvalým upoutáním na invalidní vozík žila s manželem a jednou dcerkou. Těžký handicap jí však chuť do života nevzal. Dokonce porodila ještě jednu dceru - císařským řezem. O svém životě na vozíku vypravuje bez zábran. „Pozor, sklo!“ křičí Daniela přes rameno. Kličkuji, co to jde. To je další problém, který vozíčkářům otravuje život. „Já už píchla třikrát o střep, a jednou dokonce o trn plané růže, která na chodníku ležela,“ říká architektka. Ale ani takové najetí na obyčejný lidský plivanec není nic příjemného. Taky vám může zůstat viset na ruce či na rukávě... Trable s parkováním Rozhodně jednodušší život v Praze mají vozíčkáři, kteří vlastní automobil s přizpůsobeným řízením. Ti ostatní jsou odkázáni na speciální autobus. Dostupné jsou pro ně jen lokality, kam je tato zvláštní doprava zavedena. Ovšem ani ti, co vůz mají, si ještě nemohou pískat. V čem je problém? V parkování. „Někdy jezdím opravdu hodně dlouho, než najdu parkovací místo pro invalidy. A velmi často je obsazené,“ říká Daniela. Vozíčkáři totiž potřebují ke svému zaparkování mnohem větší prostor než zdraví lidé. Musí otevřít dveře na maximum, přistavit si vozík a přesednout. Pro takovou „operaci“ je zapotřebí dva a půl metru prostoru. Jaké je však jejich překvapení, když přijedou k místu, kde jsou zvyklí parkovat, a tam - na rezervé pro dvě auta vozíčkářů - stojí čtyři vozidla těch zdravých, kteří zrovna neměli náladu hledat jiný plac... „Zpočátku byl pro mě příšerný nervák každý den, kdy jsem měla sednout do auta. Časem jsem si ale zvykla. Dnes, když je místo pro vozíčkáře obsazené, klidně se postavím na chodník. Taková bezohlednost mě dokáže tak rozčílit, že jsem pak schopná zaparkovat i na přechodu!“ vypravuje tělesně postižená žena. Já už jen přikyvuji. Na delší větu nemám sílu, ruce necítím a čelo začínám mít orosené. Naštěstí náš „výlet“ končí. Stojíme opět před kanceláří Pražské organizace vozíčkářů. Ještě čekáme, než nám přes cestu přejde asi čtyřicetičlenná skupina teenagerů. Každý z nich nás sjede pohledem. Když se všichni vynadívají, můžeme pokračovat v cestě. V kanceláři vyskakuji z vozíku tak rychle, že se za svoji netrpělivost okamžitě zastydím. Tentokrát z budovy nevyjíždím, ale vycházím. Nemohu se ale ubránit tomu, abych nesledovala cestu, po které jdu. Kdybych teď seděla na invalidním vozíku, tudy bych nemohla jet, tudy také ne...