Média a rozhovory NEDĚLNÍ NOVINY, 16.7.2000 Architektka: Nemohu na nohy, ale hlava mi funguje Daniela Filipiová je po neúspěšné operaci míchy již 14 let na invalidním vozíku. Svojí profesi architektky však neopustila, projektuje bezbariérové byty. Kristýna Augustová „Když člověk jednoho dne zjistí,že nikdy nebude chodit, zhroutí se mu svět. Navíc jsem se v té době rozvedla a o tříletou dcerku se mi starali rodiče. V okamžiku, kdy jde o zdraví, člověk na prácí naprosto zapomene. Prostě jsem měla co dělat sama se sebou,“ říká Daniela Filipiová. Po ročním rehabilitačním pobytu v Kladrubech a Jánských Lázních se začala psychicky vzpamatovávat, získala bezbariérový byt, koupila si auto a vrátila se do Krajského projektového ústavu, kde pracovala před operací. „Po roce 1989 se však tento ústav rozpadl a já byla bez místa. Zpočátku bylo těžké najít práci, někteří lidé mají totiž pocit že když, nemůžete na nohy, tak vám, automaticky nefunguje ani hlava. Nakonec jsem zakotvila v jednom soukromém ateliéru. Ani tam jsem však vzhledem k rozdílným profesním názorům nezůstala dlouho.“ Bariéry cítí na vlastní kůži „Stále častěji jsem si uvědomovala, že jako jediná vozíčkářka-architektka v České republice bych mohla udělat spoustu užitečné práce. Kromě toho, že veškeré bariéry pociťuji na vlastní kůži, jsem také schopna je odstraňovat. Zkontaktovala jsem se s Pražskou organizací vozíčkářů a začala nabízet služby konkrétním lidem, kteří potřebovali řešit problémy týkající se bezbariérovosti interiérů. Asi před rokem mě napadlo oslovit Českou komoru architektů, také ta se přece musí zajímat o přístupnost staveb nevidomým či jinak handicapovaným lidem. Předseda komory mi vyšel vstříc a pod záštitou Komory jsme společně vytvořili pracovní skupinu pro odstraňování bariér, jejímiž členy jsou lidé s různým postižením i dva zdraví architekti. Procházíme už postavené objekty a zjišťujeme, zda handicapovaným vyhovují.“ Z vozíčku píše knihy Poznatky a zkušenosti ze své praxe Daniela Filipiová shrnula do knihy Život bez bariér, Protože kniha měla jednoznačný úspěch, chystá se v psaní pokračovat. „Má první kniha nebyla vyloženě odborná - měla spíše ukázat to, že fyzické bariéry nejsou tak těžko překonatelné jako ty psychické, další kniha už bude spíše obecným návodem, jak projektovat bez bariér. Není to totiž vůbec jednoduché, existuje mnoho druhů tělesných postižení, a proto není nikdy možné nalézt stoprocentní řešení: Cílem je vyhovět alespoň většině,“ říká architekta. Ani její práce se ale neobejde bez problémů: „Většina architektů přímo nesnáší, když jim kvůli bezbariérovosti dosti značně zasáhnu do projektu. Pak mi nezbude, než se hádat a bombardovat je argumenty. Musím ale přiznat, že občas se objeví i kolegové, kteří to pochopí. Všechno je v lidech, vyhláška o bezbariérovosti platí už 6 let: Někde to funguje bezvadně, jinde nelze téměř nic. Často máme také zbytečné problémy s památkáři, podle mne trochu přepjatými. I když jsem se na invalidní vozík dostala poměrně brzy po škole a nemám za sebou nějaký velký architektonický projekt, obrovským úspěchem pro mě jsou ty desítky drobných úprav, které pomohly konkrétním lidem. Velkou radost také mám, když mě oslovují majitelé restaurací obchodů či úřadů, kteří se o mé činnosti dozvěděli od přátel a rozhodli se s mou pomocí svůj interiér přestavět na bezbariérový.“