  |
 |
 |
  |
 |
|
|
 |
||||
|
Média a rozhovory ČASOPIS MŮJ DŮM, 7/2000 Hovory o bydlení Lze pozitivně využít invalidity? V případě architekta, který znenadání usedne na ortopedický vozík, to možné je. Daniela Filipiová žije na vozíku již 14 let. Své zkušenosti, jakkoli neradostné, využívá ve prospěch lidí, s nimiž si osud zahrál podobně: předsedá pracovní skupině na odstraňování bariér, která působí při České komoře architektů. Co jsou hlavní stavební bariéry v oblasti bydlení? První překážka bývá dobře viditelná schody před vchodem. Ale zákeřná je i špatně řešená rohožka: pokud má řídkou ocelovou mřížku, může do ní kolečko vozíku zapadnout a vozíčkáře uvěznit, případně dokonce vyklopit. Většinou můžete rohožku objet - jenže to už není bezbariérovost! Filozofie bezbariérovosti znamená, že lze jet všude. Jinak u postiženého člověka zákonitě vzniká hendikep v psychické oblasti. A navíc - podobná rohožka může být nebezpečím i pro nevidomého! Známý je problém otvírání dveří (šířka aspoň 80 cm) a výtahu (prostorný, snadno ovladatelný). Pokud má vozíčkář postižené i ruce, musí se do výtahu vejít s osobním asistentem. Bariérou je každý práh - čím nižší, tím zákeřnější, protože se dá přehlédnout. Ale bariéry je třeba odstraňovat především v hlavách lidí. Jsem nepřítelem kolosů bezbariérového bydlení, jaké máme na Černém Mostě v Praze nebo na Kladně. Proč vytvářet ghetta? Pokročme do bytu. Jaké vybavení potřebuje vozíčkář? V bytě jde o bezpečnost, pohodlí a dostupnost zařizovacích předmětů (vypínače, pojistky, svítidla, skříňky). Vadí jednak nevhodný povrch podlahy, jednak špatně zařízené hygienické zázemí a kuchyň. A také nedostatek manipulačního prostoru: když byt plně zařídím, musí mi uprostřed místnosti zůstat volný kruh o průměru 1,5 metru. U podlahy vadí kluzký a hrbolatý povrch. Všem tělesně postiženým lidem vyhovuje protiskluzná dlažba nebo ošetřené přírodní dřevo. U dlažby je ovšem důležité, aby byla položena skutečně rovně. Zákon sice připouští výčnělky až do výše dvou centimetrů, jenže právě drobné výčnělky jsou zrádné: těžce chodící lidé totiž nohy vlečou za sebou! Koberec se hodí jedině nehuňatý, položený ode zdi ke zdi a přilepený k podkladu. V žádném případě nesmí být volně položený uprostřed místnosti. To je doslova harakiri... U hygienického zařízení je podstatný požadavek, aby dveře byly otevíravé ven. Jednak to zvětšuje prostor koupelny, jednak zmenšuje riziko: když se člověku uvnitř udělá špatně, lze zvenčí otevřít a pomoci mu. Vozíčkář se musí pohodlně dostat k WC míse, k umyvadlu i do vany. Aby se zbytečně nedřel, měla by být mezi nejfrekventovanějšími prostorami - hygienickým zázemím a kuchyní - minimální vzdálenost. Kamenem úrazu bude asi právě vybavení kuchyně... Kuchyňské zázemí musí být maximálně bezpečné z hlediska manipulace a pohybu. Mělo by vyhovět individuálním potřebám postižení. Ideální tvar kuchyňské linky je do L nebo do U, s přímou návazností na jídelní stůl. Na papíře musím předem rozmístit všechny zařizovací předměty tak, abych na ně pohodlně dosáhla z vozíku - a pak mi musí zbýt kruh na otočení o průměru 150 cm. Velkým rizikem je skutečnost, že vozíčkář má necitlivé nohy: může se těžce popálit, aniž to ucítí! Proto bych při projektování kladla zvláštní důraz na bezpečnost trouby a varné desky. Výběr dnes už naštěstí je. Hlavně kuchyňský program Koryny pro vozíčkáře je skvělý. Stačí zmínit funkční a esteticky dokonale zvládnutý detail - konzoly z matného kovu podél celé pracovní desky. Vozíčkáři slouží k zachycení nebo odstrčení, a přitom zdobí! Zlepšilo se toho dost - ale to neznamená, že jsem se současným stavem spokojená. Každé kuchyňské studio dnes probírá s klientem jeho potřeby do detailu. Ptám se, proč ne s vozíčkářem, když jeho potřeby jsou daleko individuálnější? A co váš vlastní byt? Kovářova kobyla chodí bosa... (smích). Kdybych to tu nezvládala, byt bych si upravila - ale jsem natolik mobilní, že jsem dokonce odstranila madla na WC. Každé postižení vyžaduje něco jiného - a každý krok bezbariérového zařízení by měl architekt konzultovat s postiženým člověkem. Musí si s pokorou uvědomit, že má v rukou obrovskou moc: snížit důsledky hendikepu. Já jsem na škole vůbec netušila o vozíčkářích - poprvé jsem vozíčkáře uviděla při pohledu do zrcadla... Kdyby studenta architektury posadili na vozík, ihned by pochopil. Měl by problémy jen vyjet z učebny: najet si do dveří, couvat před nimi při otvírání, překonat práh, zavřít za sebou a přitom "nehodit záda...". Hlavně na reakcích mladých lidí se pozná ten posun za posledních 10 let. Skejťák ke mně klidně přiběhne s otázkou „Chcete pomoct?“, zatímco pán okolo čtyřicítky jen sleduje - a třeba je to zrovna architekt... Vít Straňák, foto Robert Virt Ing. arch. Daniela Filipiová
|
