Média a rozhovory ŽIVOT BEZ BARIÉR Rozhovor v časopisu ELLE, únor 1999 Je krásná, má dvě děti, pořádá módní přehlídky, napsala knihu a… je na vozíčku. Daniela Filipiová. Daly jsme si schůzku v restauraci. Byla jsem tam o trochu dříve, a tak jsem si v hlavě přehrávala otázky, které jí položím. Vtom se otevřely dveře a do zakouřené místnosti vjel vozík, na kterém seděla usměvavá mladá žena. „Dobrý den, jmenuji se Filipiová,“ podala mi ruku a já nedokázala skryt své rozpaky. Pečlivě připravované otázky se mi vykouřily z hlavy a já se střídavě dívala na její krásnou tvář a na vozík, který „zaparkovala“ k mému stolu. „Ptejte se mě, na co chcete,“ pobídla mne. „Není co skrývat. Jsem stejná, jako vy.“ Jak to přišlo, že jste se dostala na vozík? Smůla. Vrozená vada, která se projevila v době, kdy lékaři ještě neměli patřičné zkušenosti. Z operace se tak stalo ochrnutí do konce života. Bylo mi devětadvacet, měla jsem tříletou dceru a můj první manžel se se mnou právě rozvedl. Já bych se snad zabila... To jsem si také říkala. Nemohla jsem ani sedět na posteli. Zkrátka život pro mne skončil. O životě na vozíku jsem tehdy neměla ani ponětí. Ani není divu, podobně postižení lidé se na ulicích nevyskytovali. Režim je zavřel do ústavů. Jak jste to zvládla? Zpočátku to byl šok. Dříve jsem dělala závodně moderní gymnastiku, v zimě lyžovala. Život před sebou, jak se říká. A pak přišla studená sprcha. Nebýt rodičů a bratra asi bych to nezvládla. Tahali můj vozík do čtvrtého patra bez výtahu, kde jsem tehdy bydlela, dodávali mi energii... Ale především - měla jsem doma dceru! Co vám pomohlo „udržet se nad vodou“? Nejdůležitější je neuzavřít se do sebe. Nezůstat doma. Tam jste sama se sebou, s černými myšlenkami. Pořád si říkáte: „Proč se to muselo stát zrovna mně? Co jsem komu udělala“ Připadá vám, že se proti vám spiknul celý svět. Musíte se ale překonat a jít ven, mezi lidi. A také se snažit něco dělat, i kdyby to mělo být třeba lepení pytlíků. A hlavně - nenazývat to neštěstím. Říkáte „jít ven“. Ze čtvrtého patra bez výtahu? Bez pomoci ostatních se samozřejmě neobejdete a na lidi blízké se stále spoléhat nechcete. Takže nezbývá, než vytáhnout do boje s úřady. Když opravdu chcete, jde všechno, i když si to musíte oběhat. Než ale sedět doma a čekat s nataženou rukou, co vám kdo do ní dá... Měl váš boj nějaké výsledky? Měl! Podařilo se mi totiž získat byt. Je sice malý, ale bez bariér. Při stěhování nám pomáhal bratranec jednoho mého známého, můj dnešní manžel. A získat parťáka do nepohody - to je dar. Hrozně mi to pomohlo. A když se nám narodila druhá dcera, byla jsem štěstím bez sebe. Vám se narodila dcera? Divné, co? Však se také na mě lidé na ulicích dívali,jako na exota, když,jsem kolem nich projížděla na vozíku a měla jsem břicho. Mně to ale nepřišlo nijak divné. A dodnes mi to vlastně přijde normální. Lidé si prostě na handicapované ještě nezvykli. Ani se možná není co divit, mají za sebou čtyřicet let komunismu. Zvláště na starších je to hodně vidět. Často jsou hodně neohleduplní. Víte, na to, že jsou místa pro invalidy pravidelně obsazená normálními auty, už jsem si zvykla. Ale že jsou na vás lidé ještě sprostí, když je upozorníte, na to si nezvyknu nikdy: „No jo, pani, mně je líto, že ste na vozejku. Ale co já s tim...“ Jednou mi jeden vztekloun dokonce obešel klíčem auto. Přitom auto - to jsou pro postiženého nohy, jak, jinak bych nakoupila, odvezla dcery do školky... Ale abych všechno neviděla černě, situace se určitě zlepšuje. Hodně mladých má pro vozíčkáře pochopení. Je to zkrátka v lidech... Jako asi všechno. Já třeba pracuji v Pražské organizaci vozíčkářů, a protože jsem vystudovaná architektka, snažím se apelovat na projektanty, aby na nás při navrhování nových objektů a při přestavbách starých nezapomínali. Nezapomínali? Já myslela, že stavět bez bariér je nařízeno zákonem. Jistě, ten zákon platí už čtyři roky. Praxe je ale někdy taková, že v objektu sice nejsou schody, ale do výtahu se vejde pouze váš vozík. Že můžete tlačit kočárek s dítětem, na to už stavaři zapomněli. Nebo existují bezbariérové restaurace, kde mají stoly tak nízko, že pod ně s vozíkem nezajedete. A jak jinak se můžete najíst? To jsou všechno věci, na které zdravý člověk nepřijde. Ano, a proto jsme tu my, abychom na to upozorňovali. Lidé třeba vědí, že nemají parkovat na místě vyhrazeném pro invalidy. Už jim ale nedojde, že pokud zaparkují hodně blízko toho místa, auto s vozíčkářem tam sice vjede, ale postižený už ze dveří nevyndá vozík. Nebo když vjedu na vozíku do butiku, abych si koupila něco na sebe, prodavačky jsou udivené, že si tam chci vybrat normální oblečení. Přitom nosíme stejné věci.jako všichni ostatní! To je vlastně také důvod, proč naše organizace začala pořádat módní přehlídky - aby si lidé uvědomili, že i postižení mohou být krásní mladí lidé, kteří se rádi oblékají. Že rozdíl je jen jediný - místo nohou mají „kolečka“. Zkrátka všechno se dá zlepšit. Stačí jen chtít. To je asi důvod, proč jste napsala knihu... Ano, jmenuje se Život bez bariér a najdete tam nejen všechny „drobnosti“, které mohou postiženému ztrpčovat život, ale zároveň praktické návody na jejich řešení. I sebelepší kniha je však k ničemu, pokud se nezlepší vztahy mezi lidmi. Ivana Zábranská