Média a rozhovory Časopis ARCHITEKT, č. 10/98, květen 1998 INTERVIEW s ing. arch. Danielou Filipiovou, autorkou knihy Život bez bariér a členkou Pražské organizace vozíčkářů Výše uvedená knížka vychází právě v těchto dnech. Napsána byla na základě vašich vlastních zkušeností - několik let po studiích na fakultě architektury jste zůstala pohybově odkázána na vozíček. Jakému okruhu čtenářů je knížka určena? Zadání od nakladatelství Grada bylo v podstatě na příručku pro projektanty a architekty, tedy především pro odborníky. Ale protože jsem se ve své praxi setkala s řadou lidí, kteří jsou schopni sami upravit prostor bytu a jeho okolí tak, aby vyhovoval například pohybově postiženému členu rodiny, snažila jsem se oslovit i tyto čtenáře. Proto se může stát, že odborníkům bude publikace místy připadat poněkud populárně-naučná. Zabývám se v ní městským prostorem, tedy parkovišti, nájezdy na chodníky, vstupy do domů, interiéry i doplňky nebo zdánlivými detaily - například madly do koupelen, ovladači výtahů atd. Navazuje knížka na odbornou literaturu, která už dříve vyšla? Především vysvětluje vyhlášku Stavebního zákona č. 174, která platí od roku 1994 a jasně definuje obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace - snažím se vysvětlit, proč ve vyhlášce uvedená čísla jsou stanovena právě tak, jak jsou. Navíc je třeba si uvědomit, že "osoby s omezenou schopností pohybu a orientace" nejsou "jen" lidé postižení tělesně, zrakově či sluchově, ale i starší lidé, těhotné ženy a matky s dětmi do tří let. Vyhláška je přílohou zákona, měla by tedy být pro architekty i ostatní projektanty závazná - je to v praxi posledních let znát? Podle vyhlášky by se mělo postupovat při pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a při navrhování, umísťování a povolování staveb. Jedná se o domy s více než třemi byty, u staveb určených pro sociální péči a pro byty určené lidem s postižením, u staveb občanského vybavení, u škol a u objektů, v nichž se předpokládá zaměstnávání více než dvaceti osob, a u výrobních objektů určených přímo pro zaměstnání osob s těžkým zdravotním postižením. Vyhláška tedy jasně určuje projektantům povinnost vytvářet nové objekty bezbariérové. Proto by ji měli dobře znát a skutečně ve své praxi užívat. Ale bohužel, mnozí ani nevědí, že existuje. Navíc, v případě rekonstrukcí vyhláška stanovuje, že je autor povinen objekt zajistit jako bezbariérový, ale jen "pokud je to technicky možné" - neznám snad jedinou rekonstrukci, kde to možné bylo! To je poměrně ostrá kritika směrem k autorům. Můžete uvést konkrétní příklady? Samozřejmě. Nově postavených domů, které naprosto nevyhovují například vozíčkářům, je řada. Ale nedávno byl zkolaudován dům s bezbariérovými byty v Butovicích, jehož autor Pavel Dydovič vyhlášku samozřejmě zná a objekt projektoval s ohledem na nutnost pohybovat se v něm na vozíčku. Přece jen však některé zdánlivé drobnosti unikly jeho pozornosti - jsou tu například čtyři výtahy, ale do nich se vejde pouze vozíček, s problémy ještě jedna stojící osoba navíc. Možná bude mít řada čtenářů při čtení knížky pocit, že je v ní příliš mnoho tzv. omáčky, ale domnívám se, že je třeba objasnit širší souvislosti. Někdy totiž vzniká mezi zdravými lidmi pocit, že ze strany postižených je vyvíjen směrem k ostatním nepřiměřený nátlak na úpravy prostředí. Přitom musím zdůraznit, že i minimální rozměry prostorů uvedené ve vyhlášce jsou skutečně naprosto minimální. Minulý týden bylo schváleno vládní nařízení, které stanovuje, že deset procent bytů, do nichž investuje stát, bude bezbariérových. Ale obávám se, že nerespektuje-li se vyhláška na úrovni zákona, nebude respektováno ani toto nařízení. Mění se město ve prospěch postižených? Pokud vím, známá trasa Cesty k dobré věci se spíše zhoršila - je to obecný jev? V tomto konkrétním případě skutečně došlo ke zhoršení - mimochodem, 30. května se koná další ročník. Ale jinak se město výrazně zlepšilo. Sama jsem 12 let na vozíčku. Do té doby, než mi ho přivezli, jsem žádný vozíček neviděla, v ulicích nebyl jediný nájezd na chodník a také jsem nikoho na vozíku nepotkala. Dnes už je Praha, ale i ostatní města, daleko přístupnější - a také vozíčkáře potkáváte. V případě Prahy musím vyzdvihnout zásluhy dopravního odboru magistrátu, s nímž máme dobré kontakty a zkušenosti. U České komory architektů byla v lednu sestavena skupina za odstraňování bariér. Co je jejím cílem? Ve skupině je nás osm, z toho dva zdraví projektanti, tři členové jsou na vozíčku, z toho jeden na elektrickém, a dále jsou tu zastoupeni nevidomí, neslyšící a těžce chodící. Chceme seznamovat členy komory s pozitivními a naopak odstrašujícími příklady v dispozicích nových objektů. Po jejich návštěvě tedy každý ze svého pohledu napíše vlastní stanovisko. Už jsme byli v Tančícím domě, v nákupním centru na Budějovické a také v České spořitelně na stejném místě (autoři Petr Kordovský a Pavla Kordovská - pozn. red.). Zároveň chceme vydávat prostorová schémata, která vyplynou z toho, v čem si myslíme, že se nejvíc chybuje. Vyjmenovat nejčastější chyby u projektů novostaveb je jistě důležité, ale jak jste sama upozornila, mnozí projektanti dokonce ani neznají vyhlášku. Je to chyba výuky ve školách? Na jaké úrovni byly informace o bezbariérovém prostředí, když jste studovala architekturu vy? Během mých studií se o této problematice vůbec nemluvilo, ale mezi přednáškami byla zařazena psychologie a sociologie, což bylo zcela na místě - kdo jiný než projektant by se měl vžít do situace lidí, pro něž dům navrhuje? O dnešní výuce jsem hovořila s docentem Janem Štípkem, který přednášky tohoto typu zajišťuje na pražské fakultě architektury. Vzhledem ke zkrácenému studiu však studenti mají pouze dvě přednášky ve druhém ročníku. Když jsem v jednom semestru konzultovala jejich projekty, ukázalo se, že se jich přednášky vůbec nedotkly. Na druhé straně je to i vina pedagogů, kteří studenty neupozorní na nutnost dodržet pravidla daná vyhláškou. Pokud si autor projektu, který bude realizován, není jist rozměry například u nájezdových ramp či chodeb a přitom ví, že údaje dané vyhláškou jsou spíše poddimenzované, má možnost svůj návrh někde konzultovat? Samozřejmě. Myslím, že konzultace jsou naprosto nutné. Navíc je velmi důležitý osobní kontakt - prostory pro vozíčkáře se vám budou zdát zbytečně velké jen do té doby, než se s některým z nich setkáte. V Praze je možnost konzultovat dvakrát týdně právě v naší organizaci. Protože vím, jak je téma složité, většinou se snažím oslovit i další jinak postižené, například nevidomé - z rozhovoru s nimi autor dostane další důležité informace, které vyhláška obsahovat nemůže. Samozřejmě po vyslechnutí všech připomínek bude práce na projektu ještě složitější než obvykle, ale možnost zúčastnit se běžného života je pro všechny postižené velice cenná. Děkuji za rozhovor. Hana Vinšová